Ilustrační obrázek

Útěk

Byla jasně temná noc, když se Janek z Karlovy ulice probudil. Máma tvrdě spala. Bylo deset minut po půlnoci. Janek vstal a vyšel z obývacího pokoje. Větřík jemně vál do oken. Janek přešel do předsíně, aby si vyšel na procházku, ale najednou uslyšel šoupavé kroky. Vyšel ven, byla velká zima, otočil se, aby si vzal něco na sebe, ale najednou mu někdo nacpal roubík do pusy a přinutil ho vdechnout chloroform. Janek padl k zemi.

Když se probral, řekl si, že to byl jenom zlý sen, ale když si pořádně promnul oči, zjistil, že je někde na farmě. Zděsil se, takže to nebyl sen, řekl si v duchu. Chtěl vstát, ale nemohl. Pokusil se promluvit, ale protože měl roubík v puse, tak to znělo asi takhle „eaaeei.“ Tedy zůstal ležet a koukal do stropu, když tu někdo za dveřmi řekl „snídaně!“ Janek zůstal nehybně ležet. Neznámá ruka vsunula do pokoje dírou pode dveřmi talíř ze suchým chlebem. Janek si v duchu řekl, jak to mám asi jíst v tomhle stavu? Ale v tu chvíli neznámý otevřel dveře. Byl to docela starý pán, vlasy měl bílé, vousy taky, oči měl hnědé. Janek jen nehybně ležel. Starý pán nejdřív přešel k oknu a zamknul ho na mříž, a potom přešel k Jankovi a prořezal mu provazy nožem. Potom odešel a zamknul za sebou dveře a klíč si zastrčil do kapsy. Janek vstal a dal si trochu chleba. Potom přešel k oknu a zadíval se ven. Bylo krásné jarní ráno. Najednou uslyšel zaskřípání dveří. Janek se otočil a uviděl téhož pána jako předtím. Pán promluvil bručivým hlasem, „můj pán vás potřebuje“ řekl a vyšel z pokoje. Šel jsem za ním. Šli jsme po schodišti dolů. Na stěnách visely noviny jako: Strašlivý vrah jménem Marcel Smith, který krade kluky, pořád nebyl nalezen nebo třeba Smith unesl už padesát osm kluků. Ze čtení ho vytrhl tvrdý hlas. Janek ho hned poznal. Otočil se. Byl to hlas Marcela Smithe. Dělal, že ho slyší poprvé. „Já jsem Marcel Smith,“ řekl Smith jemným hlasem. „A jak se jmenuješ ty?“

Mezitím doma matka Karolína brečela. Ptali se jí na otázky a ona nemohla odpovědět. Sjeli se hasiči a policie a hledali všemožné důkazy, ale nic to nebylo platné. Nakonec museli odjet, ale slíbili jí, že syna budou pořád hledat.

„Jmenuju se Janek,“ odpověděl Janek. Potom ho Smith seznámil s nábytkem, s dětským koutkem, Janek tam uviděl spoustu kluků, dokonce i svého kamaráda Martina. Ale to nebyl ten usměvavý Martin, teď to byl smutný, nešťastný kluk. Když se Janek se vším seznámil, poslali ho do dětského koutku. Po pár dnech se tu Janek cítil jako doma. Všechno bylo tak hezké až do jednoho dne, kdy se už neudržel: “Proč se tváříš tak smutně?“ zeptal se Martina. „Ty to ještě nevíš?“ odpověděl Martin. „A co bych měl jako vědět?“ zeptal se Janek. „Takže nevíš,“ řekl Martin. „A co!“ vykřikl Janek. „To, že za pár dní nás Marcel Smith prodá,“ řekl klidně Martin. Od té chvíle byl i Janek mrzutý. Den prodeje se rychle blížil, až přišel. Janka a všechny ostatní kluky naskládali do pěti náklaďáků. Asi po hodině náklaďáky zastavily na louce. Kluci šli na záchod a dospělí si dali cigaretu a povídali si. Najednou Janka napadlo utéct. Svěřil se s tím ostatním a všichni souhlasili. Tak děti utekly a pak je našla policie a Smithe chytili.

Jáchym Benda, 3. A