foto: www.elastoform.cz

POHÁDKA O ČIPU NA OBĚDY

Se mnou to začíná docela jednoduše. Zaplatí za vás stovku a doufají, že k ní nepřibude další (- prý se rádi ztrácíme). Nu, něco pravdy na tom bude.

Minulý týden jsme se sešli s dalšími neznámými pod stolem na výdej polévky. Říkáte si, jaký hlupák nevidí modrý čip na světlé podlaze, ale věřte mi, že takových je tady fakt hodně. Když tak přemýšlím, život čipu není tak úplně k zahození. Můžete si dělat skoro vše, co se vám zachce – tedy pokud nevisíte přiškrceni na klíčence. Obvykle se vám ale pomocí magického slova ,,Abrakadabraka“ pokusí ze šňůrky pomalu spadnout. Pomalu, protože mezi tím schytáte docela dost ran – nejdřív o zip mikiny a později o podrážku tenisek. Existují ovšem jedinci, kteří magii prostě nerozumí. V tomto případě „Abrakadabraka“ a „Čáry máry fuk“ už nemají žádný smysl. Popravdě, někdy jim trochu závidím, když je vidím, jak se koupají v polévce a hrají s kuličkou hrášku volejbal. Jindy ale o lázeň s názvem ,,svíčková“ opravdu nestojím. Já jsem celkem hodný čip (tedy alespoň myslím). Ztratil jsem se jen dvaadvacetkrát, oběd jsem nevydal třináctkrát a v šatně jsem se schoval pětkrát. Ale teď si plánuji pořídit i brášku, protože nestojím o to, být každý pátek v pračce.

Radka Moravcová, VIII. B