englishZakázané dobrodružství
Víme, že děláme to, co nesmíme, dokonce víme, že nás můžou kdykoliv chytit. Je to prostě silnější než my. Nejdříve přelézáme plot a poté se dostáváme na koleje, které jsou zarostlé, a vlak přes ně už asi nikdy nepojede.
Procházíme kolem rybníku a pomalu vidíme náš cíl. Štěkající psi jsou signálem nedaleké přítomnosti lidí, a tudíž i signálem k pohybu. Další překážkou je nám vodní nádrž. Naštěstí jsou přes ní vedeny staré, již nefunkční, roury, které bez problému přecházíme. Naše budova nás konečně obklopuje a my se prodíráme nevysekanými stromy, míjíme dnes už bohužel zničený skleník, místo, které kdysi muselo hýřit barvami a pomalu se propracováváme ke vchodu. Prostorná hala před námi rozevírá náruč. Bývalé pece a stroje už ztratily svůj význam a zničené se nyní rozvalují i tam, kde přetím nebyly. Po stranách jsou police, na kterých je ještě pár bezpečnostních přileb. Jednou po práci jí tam někdo odložil a další den už si jí nevzal. Věděl, že už si ji nikdy nevezme? Věděl, že je to jeho poslední den, kdy si "nasadí přilbu"?! Voda, zatékající skze střechu dopadá na plechovou desku a připomíná nám, že čas neúprosně kvapí. Po schodech stoupáme do administrativní části budovy. Kanceláře jsou pořád ještě vybaveny nábytkem a spoustou papírů. Do těchto místností se někdo den co den vracel, vydělával peníze pro sebe či pro rodinu, cítil určitou jistotu. Kde je těm lidem konec? Na nástěnce je špendlíčkem připíchnutý pohled. Asi bych neměla porušit poštovní tajemství...Ale teď už je to stejně jedno, odesílatel ani příjemce se to nikdy nedoví. Opatrně jej prohlížím a zjištuji, že byl poslán v roce 1987 z Bulharska paní Heleně K. do kanceláře. Proč si ho Helena K. nevzala domů? To vše proběhlo tak rychle? Na každém patře je stejný průhled dlouhou, holou chodbou, která ovšem ústí do dalších spletitějších chodbiček. Ve čtvrtém patře procházíme onou dlouhou chodbou a za rohem se naskýtá pohled na další ještě delší chodbu, které ovšem předchází zchátralý archiv. Police, které byly kdysi plné knih, teď zejí prázdnotou. Kam všechny knihy zmizely? Čas na odnesení knih byl, ale čas na to vzít si s sebou pohled ne? Prostupujeme chodbou a největší překvapení nás teprve čeká. Na každé straně chodby jsou další místnosti a v nich věci, kterým lze jen těžko uvěřit. Pach staroby a chemických látek, který nás praští do nosu, napovídá tomu, co uvidíme. Obrovské stoly jsou zaplněny všemi možnými zkumavkami a lahvičkami, přičemž půlka z nich je stále plná a popsaná složitými chemickými vzorci. Chemie nikdy nebyla můj šálek kávy, ale prostory, které právě prohlížíme, mě fascinují. Jaký pokus tu kdy naposledy provedli? Vydařil se? Některé pipety, baňky a kahany jsou rozbité a jen čekají, co s nimi bude dál. Stejně jako celá budova. Jediná možná cesta do nejvyššího patra je po schodech. Výtah je již dávno nefunkční. Kabina výtahu se zasekla uprostřed výtahové šachty a my na ni hledíme skrze otevřené dveře ve čtvrtém patře. Paté patro vykazuje známky lidského obydlí. Všude samé harampadí, oblečení a obaly od jídla (přesněji od krabicového vína). Alespoň budovu někdo v zimě využívá, když už jinak chátrá. Díky žebříku se dostáváme na střechu, kde se radujeme z krásného výhledu... Pravda, většina lidí by ho asi nepovažovala za krásný, ale nás prostě uchvacuje. Lepší výhled na přilehlé komplexy industriálních budov si nemůžeme přát.
Přemýšlím o blížícím se osudu budovy. Budovy stejného typu většinou končí demolicí. Nastane i v tomto případě? Vždyť se sem ještě někdy mohou vracet bývalí zaměstnanci, aby si zavzpomínali na dřívější léta. Zdá se mi to, nebo na mě spadlo pár kapek vody? Pomalu ale jistě začíná pršet. Čas vyrazit zpátky. Stejnou cestou, hlavně potichu, abychom nevzbudili nějákého potencionálního "nájemníka"...