ilustrace: Rajchlová Alžběta absolvent

Odchází

 

Lidský faktor mě na školství fascinuje nejvíc.

Hodně mladých kolegů napodobuje způsob výuky, který sami nemohli mít na škole rádi, to mě fascinuje. A zklamává mě to možná víc než to, že jsem vstoupil do systému, který je, jak jsem tušil, nereformovatelný. Já jsem si myslel, že učitelé dostávají obrovský prostor pro to, aby mohli být hybateli vzdělávacího procesu, ale my se neustále vymlouváme. Nejde to, není to možný, sedni si, buď ticho, zapiš do třídnice. A já bych chtěl říct, řvi, toč se, buď přirozený a uč se koordinovat svoje potřeby. Ale to je práce strašlivě těžká a unavující a já na to už nemám v poslední době sílu.

Do školství jako takového už se vracet nechci.

Budu rád, když budu moct občas chodit sem do školy. Možná mi to nedá a určitě to budu pořád sledovat. No a jaké mám plány… Jsem člověk, který když už plánuje, tak plánuje, ale když nemusí, tak rozhodně neplánuje nic. Možná to bude znít naivně, protože už bych asi měl mít nějakou představu, nějaký ten rámcový vzdělávací plán svého života ;-), ale já se teď chci věnovat sám sobě.

Chci si vyzkoušet dělat to, co chci já.

Často jsem dělal věci, které jsem dělat měl, nebo které chtěli druzí. Ale teď si chci zkusit způsob života, o kterém jsem třeba před deseti lety neměl ani ponětí, že bude možný. Prostě mít nějaké peníze, nemuset chodit vyloženě do práce, což neznamená nemít zaměstnání – to je rozdíl. Já budu mít hromadu svojí práce, na což se vlastně těším, to je ta práce, která mě zajímá. A je to sobecké, ale já chci být chvíli sobecký. Česká společnost je v podstatě svobodomyslná, ale zároveň nemá moc ráda odlišnosti. A já od spousty lidí cítím něco ve smyslu – wow, tys udělal něco, co já bych nikdy neudělal. Ale já bych vám strašně přál, abyste to udělali.

Koncept štěstí je strašlivě důležitý,

protože pokud si ho nevybudujete, vezmou vám ho odlesky té jeskyně, ve které žijeme, ta média, která vám představují štěstí v nějaké určité podobě. Pojmenovat si sám tyhle abstraktní jevy je osvobozující. A tak doufám, že když budu nějakou dobu dělat to, co chci já, najdu odpovědi na otázky, které jste mi léta, vy studenti, kladli, a já jsem odpovídal – nevím.

Smysl života není možné pochopit jinak, než ze života samého.

Člověk se ve svém vztahování se ke světu, kromě zkoumavého, vědeckého přístupu (měření, bádání atd.), určuje také pomocí víry a abstraktní racionalizace. Jedna z nejtěžších otázek, jež si začně klást, je otázka po smyslu. Smyslu dění, života apod. Na tuto otázku není důležitá odpověď:jaký je smysl, co to je smysl. Podstatné je nepřestat se ptát. Netuším, jestli mi změna, do které se teď pouštím, pomůže v hledání. Potřebuji pohyb v myšlení, pohyb, který bych chtěl sám za sebe usměrňovat bez ohledu na vnější omezení. Můžu říct třeba pět věcí, které bych rád dělal, ale nemůžu říct, že je plánuju, protože se třeba nestanou. Nevím proč, protože cesta se v zimě neudržuje, a na co člověk narazí, nemůže vědět.

Já se jenom nechci přestat ptát

a mám pocit, že tady ve škole jsou už předem servírované odpovědi. A to je asi jeden z těch základních důvodů, proč chci odejít ze školství, je plné předem daných odpovědí, což je smutné. Proč byste se vy, když máte knihovny a internet, měli učit nazpaměť věci, které si můžete ve vteřině najít. Já jsem se nikdy nenaučil nic tím, že jsem se nabifloval to, co někdo napsal na tabuli.

Školství není od toho, aby vyrábělo lidi podle naučeného klíče.

Je třeba ctít individualitu jedince a zároveň individualitu socializovat, školství by mělo být schopné tento proces vyvažovat. Nehledě na to, že jsem nikdy nerozuměl tomu, proč se musí dávat špatné známky jako trest nebo motivace. Osobně bych zrušil známkování úplně. Je to jenom zjednodušení práce s hodnocením. Ale ona to není jednoduchá práce. Studenti nejsou kytky, které se dají zastřihávat pořád stejným způsobem.

Učitel musí umět předat nadšení, ale zároveň zůstat objektivní.

To je strašlivě těžké a já jsem se to učil. Dělal jsem strašné chyby a omlouvám se těm, kteří byli konfrontováni s některými mými názorovými výlevy. Já se třeba snažím dávat v probírané látce prostor i myslitelům, které nemusím. Příklad – Karel Marx, který jako myslitel ok, ale lidsky je to pro mě ohavný člověk. Na druhou stranu co se týče ideologií, tam bývám poměrně adresný. Cítím totiž povinnost říkat, co si o různých ideologiích myslím, protože kdybych to neříkal, byl bych nezodpovědný kantor. Každý učitel je prostě odpovědný za to, co učí, i za případnou desinterpretaci.

Já sám na sebe nenahlídnu.

Můžu na sebe nahlídnout skrz to, jak na mě reagují ostatní. A to je vlastně důvod, proč jsem učil, protože ve studentech se nějakým způsobem odráží to, co dělám dobře a co špatně. Ale zajímavé je, že když mi studenti tvrdili, že něco dělám dobře, ostatní lidi tvrdili, že to dělám blbě. Takže jsem to pak přestal řešit…

A co s happeningem…

Mně by nevadilo se na happeningu dál podílet, i kdybych byl mimo školu, ale myslím si, že je tady řada schopných kolegů, kteří by to mohli převzít. Ono to vůbec není moje akce. Kdysi jsme dostali za úkol udělat projektovou výuku. Řešili jsme tenkrát i vernisáž a definitivně se rozhodlo, že se tomu bude říkat happening. Mně ten název třeba vadí, a protože jsem k tomu měl nejvíc keců, tak jsem to dostal na starost.

Myslím si, že takových dní, jako je happening, by mělo být dokonce víc.

Mně by se líbilo, kdybyste to jako studenti vzali do svých rukou. Vy jste schopní bít se za ptákoviny jako, kdo vypere fatboye a jestli se koupí fotbálek, ale studenti by měli mít podíl na organizování výuky. Ne na tom, co se bude probírat, ale na té organizaci. Je třeba slušnou formou reagovat na svět kolem sebe. …A všichni víme, co to slušná forma je ;-).

Závěrem.

Přes pocity zmaru, které mě pravidelně navštěvovaly s utahováním administrativních šroubů ve školském systému, bych rád poděkoval všem žákům, studentům a kolegům, za móře srandy a hřejivých zážitků, jež jsme spolu prožili. Celé ročníky studentů a žáků bych rád objal za vysokou školu života, kterou mi poskytli. Semináře, povídání na chodbách či v Bufetu, filmový klub a kino-víkendy nebo zaječovské rapsodie mne plnily pocitem, že mladí lidé jsou plní zájmu. Žijeme v době, které by nejvíc prospělo, aby Evropané zahodili mobily a jiná život zlehčující hejblátka, začali spolu hovořit, zastavili se a rozhlídli kolem sebe. Dělají mi radost studenti, kteří se o Svět zajímají, a je jich mnoho. Věřím, že tam, kde selhala naše generace, budou oni ti lepší. Na závěr bych ještě se vším patosem parafrázoval Goetheho: ...Poslední závěr moudrosti je ten: jen pak si hoden svobody a žití, když rveš se o ně den co den. A takto, nebezpečím obepjat, hoch, muž a kmet zde bude bojovat. To hemžení bych zřít chtěl rád, na volné hroudě s volným lidem stát.