foto: Veronika Čechová 7.BG

"Jiní" z nás

Lukáš

Mohlo mi bejt deset. Vůbec jsem nechápal, co se se mnou děje. Bylo mi to divný.

To, že jsem homosexuál, jsem zjišťoval průběžně. Začalo to, když jsme s kamarádkami z vesnice začali řešit vztahy a tak. Já si začal pomalu uvědomovat, že mě na ženskym těle nic nepřitahuje. A že si neumím představit vztah s holkou.

Tak v pátý třídě nastává doba, kdy na to většinou začínaj lidi přicházet, ale neví, co to znamená, a že to je úplně normální. Já jsem se o tom na základce moc nedozvěděl. Respektive spíš vůbec nic. Ani na gymplu si nepamatuju, že bychom si o tom říkali. S rodiči jsem se o tom vůbec nebavil.

O homosexualitě jsem hledal informace pouze na internetu.

Chtěl bych vám něco říct, možná, že už to někteří víte,… Jednoho dne jsem si řekl, že mě už vlastně nebaví předstírat ve třídě, že jsem heterosexuál. Napsal jsem vše do naší facebookový skupiny, i když jsem se toho fakt bál. Tenkrát jsem ve třídě neměl úplně dobrý vztahy a tak jsem si říkal, že tím už nemůžu nic zkazit.

Nedostal jsem ani jednu negativní reakci, to mě teda překvapilo. Jestli proti tomu ve třídě nějaký lidi jsou, tak mi to nedávaj najevo. Od kluků by se dalo čekat (ne, že bych od nich čekal něco špatnýho), že to kvůli věku přijmou hůř, třeba když se přede mnou převlíkají v šatně. Nic takovýho jsem nezažil.

Jednou jsme se spolužačkou řešili psaníčkama, kdo se mi líbí ze třídy. A padlo tam jedno jméno (byl to kluk). Načež to pan profesor zachytil, přečetl a ta informace se šuškandou dostala právě k té osobě. I přesto se spolu od tý doby bez problému bavíme.

Rozhodně jsem víc homofobních nadávek slýchal před tím, než jsem svou orientaci otevřeně přiznal!

Rodičům jsem to neřekl já. Máma to zjistila, když jsem se jednou zapomněl odhlásit z facebooku. Pak jsem slyšel, jak se o tom baví se ségrou. Musel jsem se přiznat. A táta našel papír, kam jsem si cvičně zkoušel psát právě tu zprávu třídě.

Ze začátku jsem byl hodně naštvanej, že na to přišli takhle, ale možná je to lepší, protože nevím, jestli bych jim to sám dokázal říct. Víceméně to přijali, teď už není o čem mluvit.

Máma nechtěla, abych se s tím nějak chlubil, a já to nedělám. Nikomu to necpu, na druhou stranu zastávám přístup nic nepředstírat.

Minulé léto jsem poznal kluka z Filipín, který tady byl na výměnném pobytu a rozhodně doma nemůže říct, že je gay. Byl to pro mě opravdu silnej zážitek, když jsem si povídal s člověkem, který se nechce vrátit domů (i když má svou zemi moc rád) z toho důvodu, že tady se může s klukem držet za ruce. Pro něj nebylo představitelný, aby to řekl rodině, ve škole. Chodí do kostela, kde jim vysvětlujou, jak je homosexualita špatná.

V tu chvíli mi moje problémy v porovnání s těmi jeho připadaly naprosto malé.

Chodili jsme spolu. Jenže kromě hrozby jeho brzkého odjezdu byl hlavní problém v tom, že pro něj to v Praze bylo anonymní prostředí, takže si víceméně mohl dělat, co chtěl.

Na ulicích se se mnou chtěl držet za ruce, chtěl se líbat v parku. Jenže mně se každou chvíli může stát, že potkám někoho, u koho nechci, aby věděl, že jsem gay. Tak jsem tolik nechtěl a on byl skoro až naštvanej. Snažil jsem se mu to vysvětlit, ale nechápal to. To mu člověk nemůže vyčítat. První vztah nemůže být ideální.

Když odjel, psal mi, že nemůže najít nikoho, s kým by mohl mluvit. Já věděl, že mu nemůžu nijak pomoct a to bylo těžký.

Ale u nás se přístup společnosti mění k lepšímu. No, Češi mi přijdou tolerantní, dokud se jich něco netýká. Dokud si dva chlapi žijou někde „zavření“, tak je to vetšině lidí jedno. Ale ve chvíli, kdy se na ulici drží dva kluci za ruce, je to pro některý lidi nepřekonatelnej problém. V Evropě si často myslíme, že tahle netolerance je spojená s náboženstvím, ale neuvědomujeme si, že Česko je převážne ateistické, a i tak tu ten problém je. Nejspíš to trvá od komunismu.

Třeba Prague Pride, ten je hodně stigmatizovaný. Když tam člověk přijde, vidí, že tam jsou lidé vcelku normálně oblečení, maximálně mají duhu na tváři nebo duhový boa. A pak tam je bohužel pár nahých chlapů, kteří se bičujou, a právě ty jsou ukazovaní v médiích. Lidi si kvůli tomu představí, že je to průvod nějakejch úchyláků, to mě štve. To téma je málo probíraný ve škole. Mělo by se o tom mluvit, aby si společnost uvědomila, že je to normální.

Vzkaz na konec:

Jednak bych rád vzkázal, ať lidi nepoužívají homofobní nadávky. Když si dva kluci nadávaj, že jsou buzny a slyší to opravdový gay, tak je mu to fakt nepříjemný. Navíc to napomáhá tomu, že to pak berou lidi jako něco špatnýho.

A těm, kteří prožívají něco stejného, bych vzkázal, aby se nebáli. Aby to řekli lidem, u kterých se cítí, že jim to říct můžou. Uleví se jim.