foto: koupání nebude

RÉUNION

Vzhledem k tomu, že jsem přesvědčená, že českou kulturu je třeba šířit všude po světě, nacházela jsem se zrovna ve společnosti jedné Španělky, Réunioňanky indického typu a Réunioňana europoidního typu a popíjeli jsme beton. Moc jim to chutnalo. Mně taky. Zčeknu fejsbuk a tam zpráva od mé milé kolegyně: Moni, byla bys ochotna napsat nějakou vtipnou reportáž ze své cesty do Malých stránek (jakože moře, slunce, tropy, žraloci a kreolštiny)...

Desetkrát dál od Prahy, než je Nice, na obratníku Kozoroha, na kapičce země uprostřed oceánu vedle Madagaskaru jsem strávila měsíc v hotelu, kde ve dne v noci něco hučelo a kde ke snídani podávali opravdu nedobré croissanty. Přiznám se, že se mi odjet ani moc nechtělo, bývala bych raději zahájila školní rok, jak se patří. Po těch dvou měsících mi už chybělo neustálé opakování čtyř základních nepravidelných sloves, diktátky a tak... Navíc jsem věděla, že tam nikoho nebudu znát (sestra, toho času na výzkumu mezi českými Romy v Kanadě, mě tentokrát nemohla doprovodit), vidina totální samoty mě naplňovala před mým odjezdem na Réunion jen pramálo. Nicméně jsem si říkala fajn, opálím se, vykoupu se v móři, pochutnám si na indicko-oceánské kuchyni, hlavně samoussách, trošku si zas užiju exotiky.. Jojooo!

Na Réunionu člověk ani nemá pocit, že by vyjel z Francie!

Žádná velká exotika se nekoná. Oceán, nejen že je na jaře ledový a jsou v něm celoročně žraloci, ale i pláží je tam dost pomálu a nejbližší od hlavní města Saint-Denis je asi 30 km. Nicméně jsem se tam po pár dnech vypravila, ale ejhle – baignade interdite (koupání zakázáno), vítr byl takový, že se člověku poměrně bolestivě až nesnesitelně zarývala zrnka písku do kůže. Na chvíli jsem si přeci jen lehla, trošku do závětří k zídce. Za okamžik přišel divný člověk, klekl si a začal asi dva metry ode mě freneticky hrabat v písku. Vypadal hodně naštvaně, neodvážila jsem se pohnout, jen jsem na něj mžourala a čekala, co se stane. Asi něco hledal. Nenašel, odešel. Bizarre. Podruhé jsem se dostala na pláž asi týden poté, když jsem se vydala na cestu kolem ostrova (ta už byla hezká, palmy, moře přístupné, kýč). Byla kosa v tropech (rozuměj tak kolem 23°C a bez slunce)... Réunion totiž na pobřeží a zejména pak na severu příliš tropický ráz nemá, spíš takový neurčitě nijaký. Slunce tu obvykle svítí jen dopoledne, odpoledne se zatáhne a v půl sedmé zajde úplně. Plážování jsem vzdala, ale abych přeci jen pár paprsků nachytala, tak jsem občas zaujímala homeless pozici na lavičce v parku u moře.

V životě se dějí různé věci a zrovna mně se přihodilo, že se specializuji na studium kreolštin v oblasti Indického oceánu. Konkrétně na jejich užívání v kontaktu s francouzštinou, resp. angličtinou. Jsou to jazyky, které se vyvinuly z francouzštiny během francouzské kolonizace těchto původně liduprázdných souostroví (Seychely, Maskarény – Réunion, Maurice). Něco jako když z latiny vzešla francouzština, španělština, rumunština, atd. A vzhledem k tomu, že Afrika je nedaleko, Francouzi a Britové sem v 17. a 18. století navezli pracovní sílu z Afriky, Madagaskaru, později (v 19. už šlo o dobrovolné imigranty) z Indie a Číny, ještě se s ní nakonec poměrně úspěšně smísili, a vytvořili tak hezoučky pestrobarevné plurilingvní národy. Přímo jak stvořené pro jakékoli lingvistické bádání – živoucí laboratoř. Pro člověka, který má historii spojenou z velké části s náboženskými válkami, střetem civilizací a aktuálními teroristickými excesy, je místní mentalita až perverzní balzám na duši.

Muslimové, křesťané, hinduisté tu žijí v takové harmonii, až je to podezřelé. Barva kůže tu má asi takovou hodnotu, jako u nás barva vlasů. Není výjimkou, že v rámci jedné rodiny jsou jednotliví členové rozdílného fenotypu. A všichni jsou milí, příjemní a ochotní, naslibují hory doly a nesplní skoro nic. Je ale fakt, že já jsem náročná.

Má réunionská mise byla poměrně jednoduchá – získat určitý počet respondentů pro dotazníky, nastudovat v Čechách nedostupnou literaturu na místní univerzitě a napsat pokud možno co nejvíc stránek do dizertačky. Tudíž jsem hromadu času trávila psaním, čtením, sněním, rozhovory s profesorem, který mě tu měl na starosti, civěním do fb a do blba, dumáním nad tím, co provedu oktavánům, kteří neplní zadané úkoly...

Druhý den po příletu, v neděli, jsem si naplánovala první průzkum města Saint-Denis a zároveň jsem si chtěla obhlédnout univerzitu. Tušila jsem, jakým směrem se nachází, a tak jsem šla a šla, až jsem se ztratila. To ale nevadí, alespoň se pak člověk musí zeptat na cestu a dojde tak nevyhnutelně ke komunikaci s místní populací. Asi jsem ale vypadala dost ztraceně, když ke mně ze stínu pod stromem vyšel pán s lahví piva v ruce a zeptal se, zda mi může nějak pomoci. Sdělila jsem mu, co hledám, a dostalo se mi odpovědi, že je to dalekooo, ale že stejně nemá moc co na práci, a že mě tam rád zaveze autem, načež si loknul piva. Tak jsem mu mile a důrazně vysvětlila, že já mám času také dost, a jen toužím po tom se procházet. Navedl mě, chvíli šel se mnou a pak zmizel. Cesta nebyla úplně přímá a po nějaké době jsem oslovila dalšího člověka. Byl to moc milý starý pán se třemi úzkými zuby vpředu. Problém byl, že moc neuměl francouzsky a moje znalost réunionské kreolštiny byla nulová. Ale pochopila jsem, že se mu opět nelíbí, že chci jít pěšky, jelikož je to daleko. Šel chvíli se mnou, něco mi vykládal a pak zmizel. A já po nějaké době došla k Université de la Réunion. V neděli byla samozřejmě zavřená.

Ochota lidí vyplňovat dotazníky bývá různá. Ale sem tam člověk v terénu i něco dostane. Od muslimského trhovce s vousem à la Oussama (je to tu v módě, říkám tomu muslim hipster) třeba mandarinku, od zemědělce, který se živí destilací esenciálních olejů, flakonek geránia, od květináře orchidej. Přiznám se, že se ani moc „neženýruji“ otravovat lidi a vnucovat jim dotazníky. Ale je to věc tréninku. Nicméně přeci jen jsou kategorie, kde se můj přirozený ostych téměř nedá překonat. Jenomže jsem potřebovala vzorky napříč celou populací. Co ale s kategorií posedávajících týpků, co si klidně dovolí nemístně pokřikovat i na kolem cudně procházející paní profesorku? Obvykle se kontaktu s těmihle pokřikovači vyhýbám, prostě projdu, jakože nic. Řekla jsem si ale, že to prostě musím dát, že už nejsem malá holka. Challange. Když jsem jednou takhle prošla kolem skupinky tří hustých chlapců, zatnula jsem zuby a i přes poznámky se k nim vrátila. „Ona mi fakt jde dát číslo!“ zařval jeden. Říkám, že ne tak docela, a pokud možná co nejsofistikovaněji jim sdělila, co od nich chci. K mému velikému údivu to vzali úplně vážně. Dokonce mi nabídli pití.

Návštěvou Maison du curcuma na jižní straně ostrova, jsem si splnila svůj více jak třítýdenní sen. Curcuma patří k superpotravinám, vůbec jedna z nejzdravějších věcí, které můžeme pozřít. Od té doby, co to vím, ji tedy požívám, jak to jde. V malém oranžovém domečku nám upjatá paní pustila poutavé video o curcumě, následně jsme podstoupili ochutnávky všech možných produktů z curcumy a dalších zdravých plodin. Odešla jsem s taškou výrobků, které v Evropě zaručeně neseženu, a byla spokojená a těšila se, jak budu zdravá.

Odjezd proběhl poměrně bezproblémově. I proto, že na check-inu byli milí chlapíci, kteří po chvilce vyjednávání, úsměvů a proseb nechali projít můj třicetikilový kufr, bez jakéhokoli cenového navýšení. Très sympa...

profesorka Monika Drážďanská