ilustrace: Michaela Trinity Mazná 6.AG

Čarostřelec

 

"Hrůza obchází Jizerské hory. Tento chudý, malebný kraj se ještě nestihl vzpamatovat z nejhorších povodní za sto let a už zde udeřila nová rána. Matky zavírají své děti, babičky se bojí vůbec otevřít dveře a turisté odtud houfně prchají. Co se stalo? Jen pár kilometrů od tohoto magického kostela totiž došlo k úkladné vraždě. Vedle mě teď stojí pan Chalupník, objevitel hrůzného nálezu. Pane Chalupníku, jak se cítíte?"

"No, hrozně... Ale tohle tady není první mord. A taky se nestal zrovna včera."

"Kolik dalších vražd se v Jizerských horách událo? Byly všechny takto brutální?"

"No, víc než pár. Mordy to byly různý. A každej tu má svůj pomníček. Ani za padesát roků jsem je všechny nenašel."

"Proč jste ty kosti objevil až teď?"

"No, to ta povodeň, to je jasný. Když může voda urvat most, může urvat i kus země nebo skal v horách. A to se pak vyplaví různý věci."

"Jak jste přesně tu mrtvolu našel, pane Chalupníku?"

"No, tak předně to nebyla mrtvola, ale kostra. Ale šel jsem se psem nahoru podél Štolpichu na Ořešník. Měl jsem co dělat, potok měl dost sílu, ale u vodopádů jsem si všiml sesuvu a tam z něj trčel klacek nebo co. Přešel bych to, ale Kora k tomu přiskočila, vrčela a pak vyhrabala tu hnusnou lebku. Takže to našla vlastně ona."

"Hnusnou?"

"No, tomu chlapovi totiž někdo vypálil ďůlek na čele, proto. A pěkně zblízka, ten chudák tam má díru, že by jí s povozem projel."

"Tušíte vůbec, kdo mohl něco tak odporného spáchat?"

"No, ani ne. To už asi nikdo nezjistí. Ale jestli to chcete vědět, tak dědek, vozku tu ten židák stará dělal, mi před třiceti lety vyprávěl, že tam dva bratři po válce šli střílet ptáky a nějak se rafli."

"Děkujeme velice, pane Chalupníku.“

„Kluci, zkuste to nějak prostříhat, já zatím seženu někoho od policajtů. Stačí jedna dvě věty, víc dědka do šotu nechci. Však tu nepíšem historii nebo co."

xxx

Třeskl výstřel. Orel, kroužící nad vrcholky skal, se zřítil do korun stromů a pohltil ho zmrzlý les.

"Proč, bratře? Vždyť ho stejně ani nechceš sebrat."

"Proč, soudruhu? Protože mám tuhle pušku. Protože můžu. Tahle puška je můj nový klarinet."

"Nelíbí se mi tyhle tvé nové manýry, bratře. Nelíbí se mi, co ty a tví kumpáni děláte s naším klášterem. Měl jsi se mnou zůstat u klarinetu. Dej si pozor, abys nedopadl špatně."

"Ach ano, ten klášter. A chrám Navštívení Panny Marie. Od Johana Bernarda Fischera z Erlachu, nemýlím-li se. Barokní perla Hejnic, klenot zasazený v podhůří Jizerských hor. Jistě je vám františkánům drahý, soudruhu?"

"To je. Tři sta let se tu staráme díky hrabatům Gallasům o poutníky. A ty, bratře poručíku, po mě teď chceš, abych to vše obrátil vniveč."

"Ten klášter je jako pomník. Ostatně, tyhle hory jsou pomníků plné, že, soudruhu? A všechny do jednoho bych je vytrhal. Stejně jako ten orel, Gallasové zmizeli. Jejich klášter by měl zmizet taky. Dávám ti šanci mi pomoci. Jinému bych ji nedal."

"Tři sta let nám Gallasové poskytovali vše, co nám bylo třeba. Tři sta let tu za ně každou sobotu sloužíme zádušní mši. A i když už odešli, smlouva s nimi a s Bohem trvá na věčné časy. Miluju tenhle kraj. Miluju náš klášter. Pokud bych někde chtěl složit své kosti, tak právě tady. Nemůžu udělat, co po mě chceš."

"Slyšíš, co slyším já, bratře?'" Ticho. A to je hudba krásnější nadevšecky opery. Nezní žádné kostelní zvony, vítr sem nenese útržky zádušní mše, neminuli jsme cestou žádného poutníka, jen vozku s koňmi. A vy mniši už taky máte jiné starosti. Víš, co to je, soudruhu?"

"Zkouška."

"Pokrok. Nové překryje staré. Kdo zná jména posledních čtyř opatů? Nikdo. Za sto let už nikdo nebude mít ponětí o tom, že tu nějaký klášter vůbec stál a že sem lidé chodívali uctívat bludy. A za dvě stě let už nebude nikdo tušit, že nějaké náboženství vůbec existovalo. Když nás minul ten vozka, všiml si tě? Ani do očí se ti nepodíval. Za dvacet let si na tebe ani nevzpomene. A kdyby sem přišla válka, opravdová válka a ne ty prázdniny, které jste tu měli, zapomněl by už za rok. Viděl jsem to."

"Nikdo nemá právo mazat historii, bratře."

"My že nemáme právo? My jsme tam na východě mordovali nácky! Tanky nám drtili lebky, štukama nám z nebe na hlavy házeli bomby a zapalovali před námi celé vesnice! Mučili lidi! Židy, cikány, komunisty, koho tě napadne! A my jsme se nenechali zahanbit! Zahnali jsme odsud Skopčáky do Berlína a ta prolitá krev nám dává právo!"

"Nemysli si, že my jsme si tu nic nezkusili. My se taky nevzdali! Nikdy!"

"Nevzdali?! Zkusili?! Vy jste tady hlavně překáželi! V tom klášteře vás teď máme pěkně pod dohledem a až odsud zmizíte, neštěkne po vás ani pes. Ohó, tak tohle jsou ty slavné vodopády!"

"Ano, před námi zeje propast, kde hučí vodopád Velkého Štolpichu."

"Ha, ta propast na mě přímo zívá! Jaký děs! Jako zírat do jámy pekelné! Což, soudruhu?"

"Však tohle je ten původní Weberův Vlčí důl. Tady Kašpar..."

"...s pomocí démona Samiela lil sedm kulek pro svého přítele Maxe. Ty kulky nikdy nemohly minout cíl, ale poslední z nich byla zakletá: jejím cílem bylo srdce Maxovy milé. Pamatuju se. Jak by ne?"

"Ani nevíš, jak jsem rád, že si ještě pamatuješ. Na to, co bylo před vším tím šílenstvím. Válka tě změnila, bratře, Bůh je mi svědkem, že změnila, ale to nás všechny. Dlouho jsem si nebyl jistý, jestli jsi to stále ty, ale třeba, snad, snad – nevím, co jsi byl nucen dělat na frontě, ale teď, teď to můžeš odčinit! Můžeš nám všem ulevit! S tvojí pomocí můžeme z toho lágru pro mnichy udělat konečně místo, kde se dá zase žít! Místo, kde nebude nikdo ponižován a kde se lidé nebudou stydět po prokázaném dobrodiní podívat se do očí! No tak, bratře, podáme si zase ruce?"

"Ano, ano změnili jsme se oba. Ty a mnich? Ovšem můj orel je už mrtvý. Není pro mě cesty zpět. Podat ruku mi ale můžeš a bude to jako dřív. Chceš z kláštera lepší místo k životu? Chceš změnit ten koncentrák? Můžeme se dohodnout. Já přimhouřím oko – a ty mi dáš čas od času vědět, co se mezi mnichy šeptá. Kdo má jaké tajemství. Kdo kde co schovává. Kdo si s kým z venku píše a o čem. A kdo vede ty tajné mše za Gallasy, o kterých si myslíte, že nevíme. Tak co? Zachráníš sebe i ostatní? Podáš mi ruku?"

"Ne, to není možné. Zvolils tedy zoufalství."

"Zoufalství? Neposlouchal jsi, co jsem ti celou dobu říkal? My vás zadupeme, my se před ničím nezastavíme. Přes hory i přes doly! Přes rokle i jámy! Bouří i nocí! Tím vším projdeme a nový svět postavíme a ten váš svrhneme! Zachraň se!"

"Promiň, bratře. Ty už jsi svého orla dávno sestřelil. Teď je řada na mě."

xxx

"Nikdo už asi neodhalí příčiny této dávné, zákeřné vraždy. Pokud se ale vydáte pátrat do Jizerských hor po dalších kostrách, které mohly být při deštích vyplaveny, nezapomeňte si s sebou vzít své kamery a chytré telefony. Nálezy mrtvol tak můžete ihned zveřejnit na webu tn.cz! Pamatujte, že vaše zprávy si vytváříte vy sami! Jonáš Kleinvogel, televize Nova."

Reportérova slova zaniknou v hlaholu zvonů zádušní mše za rod Clam-Gallasů. Hrdinný objevitel se obrací k horám a volá na psa, a jeho volání se nese k dunícím věžím kostela. Pes mu ale nevěnuje pozornost. Skryt za klášterní zdí, zahrabává starou kost. Bude se hodit do budoucna. Pokud na ní nezapomene.