Peníze od Hitlera (esej)

Román Peníze od Hitlera Radky Denemarkové představuje panoptikum životních událostí hrdinky příběhu Gity Lauschmannové, které je rozdělené do dvou časových rovin, 1945 a 2005. Toto literární dílo s filozofickými motivy je řazeno mezi maturitní díla. Kniha získala ocenění Magnesia Litera za prózu.

Jak již bylo naznačeno, děj je rozdělen do dvou časových linií. První začíná v roce 1945 po konci druhé světové války v Evropě, kdy se vrací do své rodné vesničky Puklice z koncentračního tábora mladá šestnáctiletá zubožená židovka Gita Lauschmannová. Vrací se na své rodné místo s očekáváním šťastného shledání s celou svou rodinou. V domě místo ní nachází úplně cizí lidi, kteří označili Gity rodiče za kolaboranty a zrádce, tudíž si mohli „právem“ přivlastnit dům Lauschmannových. Gitě se to po příchodu domů nechce líbit, a tak se snaží utéct a říct ostatním pravdu. Jenže je napadena zlodějem svého rodinného domu. Gita je odsouzena k mučení, týrání a v neposlední řadě i smrti. Před tou ji zachrání až těhotná žena, která ji nechce mít na svědomí. Díky ní uteče z Puklic a vrací se sem až v roce 2005 ve druhé časové rovině. Gita Lauschmannová, jako již 76letá dáma, se sem přichází na sklonku svého života vypořádat se svou rodinnou minulostí, očistit reputaci rodičů, získat nazpět svůj rodinný dům a hlavně najít kus sebe, který ztratila před 60 lety.

Prvním, co musím zdůraznit v pozitivním i negativním duchu, je jazyková stránka. Autorka hojně využívá obrazná pojmenování, metafory, metonymie, přirovnání, ale jsou časté i hyperboly. Celkově jazyk působí metaforickým dojmem. Četba se tím komplikuje, významy problematizují. Při četbě se často čtenáři může stát, že po přečtení odstavce vůbec neví, co se momentálně odehrálo. Navíc autorka používá obrazná pojmenování v několika větách za sebou. V díle je vidět jasná snaha o úmyslnou retardaci děje. Tohoto efektu bylo dosaženo rozborem momentálních vnitřních pohnutek hlavní hrdinky. Troufám si říct, že při každém aktu jednání ústřední postava analyzuje své pocity, vjemy, dojmy, proto nikoho nemůže překvapit množství monologů. Pokud se mám zmínit o vrstvách slovní zásoby, která v příběhu hraje také podstatnou roli, vyskytuje se zde mnoho vulgarismů, ale nejsou používány samoúčelně. V konkrétní situaci působí věrohodně, nikoliv uměle vytvořeným dojmem, a vystihují aktuální atmosféru, duševní rozpoložení nebo i určitý životní nadhled hlavní hrdinky. Dle mého názoru se v příběhu podařila typizace. Autorka přesně vystihla život lidí z tradičního venkova, jejich chování, které je ovlivněno nižším vzděláním, nezájmem o nové informace nebo uzavřeností celé místní komunity, kam neprostoupí mnoho názorů zvnějška. Všichni všechno o sobě vědí, a tudíž si i navzájem radí. Vytváří jeden společný názor uplatitelný pro jednoho konkrétního jedince. Nejvíce ocenitelné není vykreslení povahy, chování venkovanů, nýbrž mluvy. Jazyk venkovanů je nespisovný, hrubý, drsný, místy hulvácký a do toho je mísen s moravským dialektem, což dokresluje charakter postav.

Obsahově se dá děj rozdělit do historicko-filozoficko-etické roviny. Kniha lehce nastiňuje dobový historický kontext. To je vidět i na kompozici díla, která je retrospektivní, kdy jedna část příběhu se odehrává v minulosti a druhá v současnosti. Dle mého názoru šlo autorce o to, aby už rovnou nastínila i druhou část příběhu a díky prvé části čtenář pochopí, jaký následek do budoucna bude mít tato tíživá minulost. První část plní roli jakéhosi můstku a jakési paměti Gity, proto už ve druhé části není užito psychedelických výjevů. Díky tomuto časovému rozložení může příběh působit neuspořádaně a rozervaně. Často se střídají vzpomínky se současností a vytváří drobný chaos čtenáři při uspořádání si myšlenek a chápaní chronologického sledu událostí. Autorka se nejvíce zaměřila na filozofickou podstatu věci. Věrohodně a přesně nastínila

situaci přeživších židů po druhé světové válce na osudu ústřední postavy, která se musela potýkat s dalšími nenávistnými projevy i svých sousedů. Hrdinka příběhu se dostává do bezvýchodné a paradoxní situace tím, že její rodiče byli označeni za kolaboranty a majetek jim byl zkonfiskován. S otázkou etiky a morálky si autorka v příběhu pohrává. Po celou dobu vyprávění implikuje obraz bezcharakterních lidí jdoucích přes mrtvoly, kteří nemají žádné svědomí. Takovýto obraz skutečnosti si vytvoří každý z nás, a to ani ne podvědomě, a s každou další četbou se v tomto stanovisku utvrzuje. Gita Lauschmannová působí jako prototyp oběti, který se snaží být v rámci celku svobodným tvorem, na nikom nezávislým. Přesto musí zaplatit kolektivní vinou. Toto je jen zdánlivý nedokonalý odraz skutečnosti, který autorka vyvrátila v samotném závěru, kdy příběh zakončila dosti překvapivě nečekaně a šokovala nejednoho čtenáře vzpomínkou Gity Lauschmannové na jejího otce a jeho vztah k nacismu. Není přímo řečeno, zda byl otec oddaným, zfanatizovaným stoupencem nacismu či členem nacistické strany. Tímto bodem jako by dílo pozbylo svoji dějovou zápletku, tudíž význam, ale není tomu tak. Je nutno uznat, že kdyby to byla pravda, ospravedlňovalo by to obyvatele Puklic jen zčásti, přece mají buď svědomí, nebo ho nemají a jen sami sobě jsou zodpovědní za své jednání. Dalo by se argumentovat tím, že byli v napjaté situaci, ve které se báli i o svou existenci. To by mohlo být to, o co chtěla autorka provokativně usilovat. Ukázat povahu a chování člověka v situaci, ve které mu jde o budoucnost a má šanci se zachránit tím, že vezme budoucnost druhému.

Další a poslední výraznou složkou obsahu je hluboký filozofický přesah. Tou nejhlubší otázkou je „kde jsou hranice toho, co člověk je schopen vydržet a co už ne“. Tohle je myšlenka, která musí každému čtenáři rezonovat v hlavě při pohledu na sled tragických životních událostí Gity. Autorka „mez výdrže“ posouvá čím dál tím výš. Nejedná se jen o prožití hrůz koncentračního tábora nebo perzekuci ze strany jejích sousedů, ale myslím si, že to nejhorší byla brutální vražda malého syna Gity, kterou Radka Denemarková popsala dle mého názoru příliš naturalisticky. Uříznout dítěti hlavu nožem, který poté následně použili vrazi na přípravu jídla, má nádech sadismu. Popis této scény byl živý a dynamický. Dramatický výjev slouží jako hyperbola, protože posouvá Gitinu mez výdrže stále výš. Gita zažila další bolestivou ránu, ztrátu syna, ale přesto musel jít život dál. Myslím si, že dynamičnost scény má ještě více umocňovat bolestivost a hloubku prožívání emocí.

V dějové lince se dozvídáme i proč kniha dostala název Peníze od Hitlera. Gita argumentuje tím, že dostává peníze od různých spolků za odškodnění židovské perzekuce.

Knihu bych doporučil pokročilým čtenářům, a to kvůli její umělecké a jazykové náročnosti. Jednoduché není ani téma, které skýtá řadu filozofických přesahů, ale čtenář musí mít při četbě zároveň určitý nadhled a životní zkušenosti, aby se mohl vžít do osudu hlavní hrdinky.

DENEMARKOVÁ, Radka. Peníze od Hitlera: (letní mozaika). Brno: Host, 2006. ISBN 80-7294-185-2.