Jak se ženám dostalo vzdělání

Dívčí vzdělávání bylo dlouho starostí rodiny. Děvčata se učila především vést domácnost, ty z bohatších a aristokratických rodin se učily i číst, psát či cizí jazyky.

Text: MAGDALÉNA ŠUSTOVÁ

Teprve Všeobecný školní řád, vydaný 6.12.1774, zavedl povinnost vzdělávání dětí obou pohlaví ve věku 6-12 let. Tehdejší teoretikové pedagogiky se domnívali, že sečtělá žena své znalosti předá dětem. Avšak znalosti a dovednosti, které dívky ve škole získaly, jim ve větší míře neumožnily samostatnou obživu. Děvčata se naučila číst, psát, počítat, základy náboženství a ručních prací, jako bylo vyšívání či šití, ale jejich budoucnost jim měl zajistit sňatek. Teprve ve druhé polovině 19. století se ve větší míře začalo hovořit o přípravě dívek k budoucímu povolání. Jedním z důvodů byla postupná industrializace českých zemí, během které se velké množství venkovského obyvatelstva stěhovalo do měst. Často se stávalo, že i vdané ženy (především z nižších sociálních vrstev) či vdovy se musely podílet na finančním zabezpečení rodiny. Jakou práci však mohly nalézt, když jejich profesní kvalifikace byla velmi nízká? Musíme si uvědomit, že jako služky či kuchařky, což byla povolání, která mohla vykonávat většina žen, pracovaly pouze svobodné ženy. Vdané ženy si přivydělávaly posluhou, praním prádla či jako továrenské dělnice. Práce v továrnách, často fyzicky velmi namáhavá a leckdy nebezpečná, s dlouhou pracovní dobou a nižším výdělkem, v prostředí, kde ženy byly často vystaveny sexuálnímu obtěžování, bývala chápána jako východisko z nouze. Situaci nejprve mírně zlepšil školský zákon (tzv. Hasnerův) vydaný roku 1869, který prodloužil povinnou školní docházku o dva roky, a nové školní osnovy položily základy moderním vyučovacím předmětům. Dívky tak získaly širší vzdělání, ale opět s malým výhledem na možné budoucí pracovní uplatnění. Ovšem doba, a především názory společnosti se začaly pomaličku měnit, a tak velmi opatrně vznikaly různé odborné kurzy a školy pro děvčata. Asi nejznámějším příkladem je Vyšší škola dívčí v Praze, dodnes známá překrásnou školní budovou ve Vodičkově ulici. Vzdělávání žen se ujímala řada spolků, jako byl např. Americký klub dam založený z iniciativy Vojty Náprstka v roce 1865. Dívkám však stále zůstával odepřen přístup na střední školy, jejichž studium bylo zakončeno maturitou. Zcela výjimečně ji získala Bohuslava Kecková, která v roce 1874 směla díky zvláštnímu povolení maturovat na Městské střední škole na Malé Straně (dnes Gymnázium Jana Nerudy) a stala se tak první ženou v českých zemích, která tuto zkoušku složila. Až v roce 1890 se díky iniciativě spisovatelky Elišky Krásnohorské otevřela Minerva, první dívčí gymnázium v Rakousko-Uhersku. Druhou možností, jak „studovat“ na gymnáziu, byly tzv. hospitace v ústavech pro chlapce, kdy děvčata byla přítomna ve třídě, ale do výuky se nijak nezapojovala.

Už můžete na střední školu

Zrovnoprávnění v přístupu ke vzdělání se dívky dočkaly až po vzniku Československé republiky, kdy se jim otevřely brány středních i vysokých škol. Ve třicátých letech 20. století tvořily dívky asi třetinu studentstva středních škol. Delší dobu ovšem trvala změna pohledu společnosti na volbu povolání – až do 1. světové války byla společensky přijatelná především zaměstnání spojená s péčí (chůvy, vychovatelky, ošetřovatelky, lékařky), případně obsluhou různých zařízení (telegraf, telefon). Na učitelky se často hledělo jako na ženy, které se věnovaly mužskému povolání a zejména na venkově mívaly problém s přijetím místní společností. Teprve 1. světová válka, během níž ženy musely zastat řadu mužských povinností, přinesla proměnu uvažování společnosti.

Autorka je kurátorkou sbírek v Muzeu hl. města Prahy. Zabývá se historií školství