SPOLEK POSLEDNÍ KAPKY MODRÉ KRVE - fantasy příběh

 

Tento svět je stejný. I přes to, že na něm je mnoho myšlenek. Ale každá myšlenka vnímá svět jinak. Svět, který byl, je a vždy bude stejný, je svojí podstatou tak jiný.

Když jsem se narodil, psal se rok 304. Po osmé Éře Hadí ženy poslední kapky modré krve. Bylo to nejhorší období po smrti Uriela Železného.

Uriel Železný chtěl sjednotit celý svět a udělat novou éru. Éru, při které by zahynulo tři čtvrtiny obyvatelstva tohoto světa a zbyly by pouze Urieliáni.

Urieliáni jsou vznešená, nadřazená a nejvíce nenáviděná rasa v Sangvínii. Náš svět se jmenuje Sangvínie. Pár tisíc let byl klid, protože Uriel hledal sílu, která by zapříčinila zmizení všech krom Urieliánů. Do té doby než se objevila Hadí žena poslední kapky modré krve.

Hadí žena vytvořila spolek Poslední Kapky Modré Krve, ve kterém byly ti nejlepší vojáci v Sangvínii. Spolu pronikly do Svaté Říše, do hlavního město Urieliánů. Dostaly se do paláce jménem stříbrný štít a Uriela Železného svrhli. Vzaly mu korunu a rozdělili jí na tři části. Následně se Hadí Žena chopila moci a nastal další chaos.

Nejprve to vypadalo dobře, že by mohl být konečně mír. Ale Hadí žena začala potají ve velkém zbrojit a vytvářet armádu, která by potáhla na Komfus a Helémus. To jsou dva obrovské ostrovy, na kterých se nachází provázek času, ten který chtěl najít Uriel, aby poslal všechny krom Urieliánů do jiného časoprostoru. Někde na těch dvou ostrovech se provázek času nachází. Ale nikdo neví kde.

Když Hadí žena tyto dva ostrovy obsadila, všude kam byste se ohlídli, byla nějaká hlídka mužů. Vznikl zákon Papirusu. Zákon Papirusu je povinnost si zařídit povolení k žití na Helémusu. Na komfusu platí to samé.

Pro pořízení Papirusu je třeba zaplatit dese tisíc Urielských marek. Už jen za dva tisíce marek si zde můžete koupit třeba dům. Cena je to opravdu obrovská a ti co si papirus nepořídí, půjdou buďto do vězení anebo budou kvůli své minulosti popraveni stejně jako můj otec.

Lidé žijí ve strachu. A při tom je ještě Velká Válka mezi Spolkem Poslední Kapky Krve a Impériem. Velká Válka se tak jmenuje, protože proti sobě válčí dvě velké a rozhodující říše v Sangvínii. Impérium je druhá strana, která se nachází úplně na druhém konci Sangvínie, je to milion kilometrů od Helémusu.

Přesto, jakou má Hadí Žena obrovskou flotilu a miliony vojáků, nemůže se k Impériu nijak dostat. Hlavně kvůli tomu, že všem vodám a mořím vládne Nahéra.

Nahéra je bohyně moří a je na straně Impéria. Takže všechny lodě Modré Krve se potopí nebo se někde na moři ztratí a celá posádka umře buďto na hlad nebo na nemoci.

Spolek Modré krve má mnoho nepřátel jsou to například Komfóbové.

Komfóbové jsou mágové, žijící na okraji Helémusu. Když Komfóbové zjistili o expanzi Hadí ženy, spojili své síly a udělali kolem své osady magický štít na který neplatí nic. Nejde skrz něj projít ani ho jakkoliv zničit. Komfóbóvé jsou rasa napůl ještěrů a napůl lidí. Zrodili se ze stromu magického zrna. Proto jsou tak dobří v magii, jsou hodně moudří a zatím se nikomu nepodařilo jim vniknout do osady.

Když jsem se narodil, má matka zemřela a můj otec byl po dvou týdnech mého života popraven Spolkem Modré Krve kvůli jeho minulosti, kdysi byl legionář Impérie. Dobře mě schoval pod chatrčí v lese, kde se ukrýval. Ačkoliv jsem kvůli hladu brečel tak si mě všimli nějací muži, co šli kolem chatrče. I přes to, co to bylo za muže, nemohli tam jen tak to malé, roztomilé děťátko nechat. Nechali si mě. A takhle začal můj život.

Ti muži se o mě dobře starali, na starosti mne měl Hórik. Choval se ke mně jako k vlastnímu dítěti. Když mi bylo pět let, začal mě Hórik učit s mečem, nebo spíš s malinkou kudličkou, kterou jsem našel někde hozenou v lese. Řekl mi, že si ji mám nechat. Nevěděl jsem, k čemu slouží tak jsem jí u sebe měl do té doby, než jsem se s ní říznul. Když si toho všiml Hórik tak se zasmál a zeptal se mě: „Tak co chlapče? Už víš, k čemu slouží?“.

Rozbrečel jsem se a Hórik se ještě více smál. Po chvilce ke mně přišel a řekl mi, že od téhle chvíle mě bude s tímhle nástrojem učit. Řekl mi ještě, že ji mám dát jméno. Druhý den jsme šli kolem moře, bylo tam hodně pěkných kamínků tak jsem se Hórika zeptal: „Proč je nesbíráme, když jsou tak pěkné?“. Hórik mi řekl, že to jsou perly a že by nám byly k ničemu. A rázem mě napadlo, že bych svojí kudličku nazval Perla. S Hórikem bylo ještě pět jeho mužů kteří o mě taky skvěle pečovali.

Pokračování příště...