english
foto: Hana Šimková, třída 8.BGPodzimní prázdniny
Nechci vám vnucovat svůj názor. Netroufnu si na to. Vlastně tomu nerozumím. Asi tomu dobře nerozumí žádný obyčejný smrtelník, jinak by tento problém přestal být problémem. Co s vámi chci sdílet, je moje bezprostřední zkušenost s uprchlíky.Jednoho krásného dne jsem se rozhodla, že pojedu pomáhat na hranice imigrantům. Nevím, co mě k tomu vedlo. Snad to byla bezmezná touha pomoci bezmocným lidem, snad jsem chtěla na vlastní oči vidět, jak to opravdu na hraničních přechodech vypadá a chodí.
Po dlouhém hledání místa, kam bych vyrazila, dopravy, lidí, kteří by jeli se mnou, přesvědčování rodičů, že už jsem velká a že to zvládnu, a různých jiných otravných, ale přesto důležitých věcí, jsem konečně vyrazila. A nejela jsem sama.
Náš „dream team“ se skládal z mých dvou kamarádek z oddílu, mé maminky (raději jela s námi, než aby se o nás v Praze bála) a mě.
Vybíráme si hranice mezi Slovinskem a Rakouskem u města Spielfeld. Pomoc je tam zaštiťována rakouským Červeným křížem. Je náročné se dostat dovnitř. Celý objekt je střežen přísnou policií. Ale nakonec se nám vše daří. První dojmy jsou zvláštní, smíšené. Připadáme si jako ve městě duchů. Jedeme autem po velké, absolutně prázdné silnici. Nikde nikdo. Kolem projíždí vlak, ale nestaví. Pokračujeme dál. Vidíme první autobusy s uprchlíky. A obchody, které vypadají jako po apokalypse, prázdné. Parkujeme, jdeme blíže k hranici. Vidíme čekající lidi. Vypadají špinavě a unaveně. Je jich spoustu. Procházíme kolem několika velkých bílých stanů a toitoiek. Je slyšet spoustu povyku, pořád se někde něco děje.
Registrujeme se u Červeného kříže, neotálíme a dáváme se do práce. Jediné, co dostaneme, je bílá reflexní vesta a pokyn, že máme pomáhat s rozdáváním jídla. Jdeme do velkého stanu. Jsme vhozeny do obrovského moře a musíme si poradit samy. Je 8 hodin večer a právě začíná naše první směna. S ostatními dobrovolníky dáváme uprchlíkům (zdarma - vše hradí Červený kříž) vodu, ovoce, sušenku, toustový chléb, čaj a malým dětem mléko a plenky. Co si budeme nalhávat, práce je to monotónní. Na první pohled by se mohlo zdát, že desetihodinové nalévání čaje bude nuda. Omyl. Setkávám se s několika tisíci lidí za jednu noc. Mám pocit, jako bych si vytvářela nová přátelství. Přátelství, která trvají vteřiny. S lidmi, jejichž jména neznám, neznám jejich osud. Úsměv, upřímný pohled, vlídné gesto. Všichni jsou až neuvěřitelně milí. Z každého čiší upřímná vděčnost, taková ta pravá, od srdce.
Nevím, jak se cítím. Kolem mě chodí noví a noví lidé a mě nezbývá nic jiného než myslet na to, co s nimi bude.Na slovinskou hranici se uprchlíci dostanou autobusem. Poté vystoupí a jdou pěšky asi jeden kilometr. Hranici střeží policie a vojáci. Občas ji na hodinu, na dvě uzavřou, když kemp už nezvládne pojmout více lidí. Tam uprchlíci dlouhou dobu čekají, mačkají se v několikatisícovém davu. Těhotné, děti a zranění můžou jít jako první. Po překročení hranic pokračují dál do stanů, kde imigranti dostanou již zmiňované jídlo, oblečení a první pomoc od lékařů. Když tímto stanovým objektem projdou, čekají na autobusy. Chtějí se co nejrychleji dostat pryč. Ale autobusů a míst, kam by mohli jet, je málo a uprchlíků hodně. A tak nastává čekání. Hodiny. Dny. Všichni jsou k smrti vyčerpaní. Ze všeho nejhorší jsou noci.
Je kolem 23.hodiny. Venku mohou být nanejvýš 4 stupně. Pár dobrovolníků a já se vydáváme s polévkou, čajem a sušenkami do davu. Teď spíše mezi hloučky lidí. Uprchlíci leží na zemi, na betonu, klepou se zimou, ale snaží se spát. Nabrat energii. Beru sušenky a jdu mezi ně. Sama. Není totiž čeho se bát. Všichni se postupně zvedají. Každý má hlad. Na zemi je někdo schovaný pod dekou. Podávám sušenku pod ni. Přijme ji ruka a najednou se objeví další ručička, teď však dětská. A druhá, třetí. Rodina.
Rodiny.To člověk vidí na každém kroku. Úplně normální. Maminka, tatínek, děti. Občas i babička či dědeček. Neříkám, že tady nejsou chlapi v mladém věku. Je jich dost, ale rozhodně ne většina. Naopak mě překvapilo, kolik je tu dětí. V noci jsou schované u rodičů, zabaleny do oblečení co nejvíc to jde. Ale přes den všude pobíhají, hrají si, snaží se získat víc sušenek. Vypadají, jako že se jich tahle válka, imigrační krize ani problémy vůbec netýkají. Po nějaké době jsem si však začala všímat, že všechno je jinak. Ty děti jsou klidné. Nebrečí. Myslela jsem, že to je super. Ale poslední den jsem se setkala s malou syrskou holčičkou. Mohly jí být tak 4 roky. Nějaký uprchlík ji dovedl do stanu Červeného kříže. Prý ji našel před třemi dny, bez rodičů. A tak se jí ujal a dovedl do Spielfeldu. Odtamtud však potřeboval pokračovat sám. Holčičku dobrovolníci zabalili do deky, dali ji něco k jídlu a posadili na postel. Nemluvila. Ani nebrečela. Jenom koukala, občas se maličko pousmála.
V tu chvíli jsem si uvědomila, jak důležité je těmto lidem pomáhat. Jsou bezmocní. Už si toho hrozně moc prožili. A ještě prožijí. Ať už si myslíte o uprchlické krizi cokoliv, pomoc je to, co je teď nejvíce potřeba.