english
foto: Barrandovská skála připomíná významného geologa Joachima BarrandaBarrandovské skály
"Národní přírodní památka Barrandovské skály je chráněné území nacházející se na levém břehu Vltavy, na jihozápadním okraji hl. m. Prahy. Péčí o NPP Barrandovské skály je pověřeno regionální pracoviště Střední Čechy Agentury ochrany přírody a krajiny ČR. Nadmořská výška je 195 - 280 m. n. m. a rozloha je 11,57 ha." Tedy, to říká Wikipedie.
Ale pro mě jsou něčím mnohem víc. V Chuchli sice bydlím teprve jen asi šest let, ale od malička jsem sem jezdila k babičce. A protože v nejbližším okolí nic moc není, tak jsme pod skálami trávili, řekla bych, docela dost času.
Například mezi mé oblíbené činnosti pod stromy tyčícími se do nebe z naprosto neudržované krajiny v okolí železnice rozhodně patřilo pojmenovávání tvarů stromů. S rodiči na procházce jsem vždycky měla oči upřené směrem do oblak, div jsem nezakopla (i když myslím, že se to někdy stalo) a vždy jsem jen vykřikla: "Mami! Koukej, tenhle strom vypadá jako tyranosaurus! Vidíš to tam?!" - "Ne, kde?" - "No támhle, jak to, že to tam nevidíš?" A nebo, když jsem vždy na podivné kresbě na betonu připomínající vrtule začala běhat dokola a dělala, že jsem přistávající vrtulník, potom, co mě to naučila babička mé sousedky. Ale i všechny ty vycházky a projížďky na všem možném - od bruslí, přes longboard, po kolo či koloběžku, ať už s někým nebo jen se sluchátky v uších, v letních podvečerních hodinách při zlatavém západu slunce, kdy se zbytky hřejivých slunečních paprsků odrážely v malých vlnkách na hladině Vltavy. I tyto vzpomínky jsou hrozně důležité a když si na ně vzpomenu, tak mě hřeje u srdce.
To mě přivádí k kouzelnému místu, které vždycky přitahovalo moji pozornost. Starý bazén pod ikonickými Barrandovskými terasami a trčícím polorozpadlým skokanským můstkem. Bazén byl, což mě udivuje, zavřený už v roce 1955. A od té doby chátrá. Stejně jako terasy, se kterými se něco začalo dít až teprve před rokem (začala renovace a výstavba hotelu na stejném místě).
Ale i přes to všechno mě to k tomuto místu ohromně táhlo. Vždy jsem přemýšlela, jak to tu doopravdy vypadalo nejen za první republiky. Jaké to bylo sedět u stolku pro dva s ležérním kloboučkem na hlavě, s elegantně oblečeným manželem sedícím naproti, horkou kávou... vybranou smetánkou okolo a výhledem na moderní plovárnu, ve které se radují celé rodiny s dětmi při svitu příjemného letního sluníčka. Nebo, jaké by to bylo, být dítětem v té době a jen tak se společně vydat s rodiči a starší sestrou v neděli k bazénu a ochladit se zmrzlinou.
Přesto i návrat do těchto míst je v současné době zážitkem. Vždy mě nejvíce bavilo běhat po dně dávno vypuštěného bazénu, ze kterého se mi jako malé nedařilo vylézt ven. Dnes, když se tam dostanu, tak už spíše s kamarády prozkoumávám, co se skrývá v těch částech porostlých vším možným. Roste tu trnovník akát nebo klasický javor, který se zde vyskytuje ve velkém rozsahu. Jenže nikdy jsme neobjevili bohužel nic moc zajímavého.
Na závěr bych chtěla říct, že na mě celé okolí Barrandovských skal působí dost nostalgicky, a když je ještě k tomu hezké počasí, tak i neskutečně příjemně, a proto i přes všechna znečištění, sousedící silnici, železniční trať, hluk, a nepříliš udržovanou krajinu se sem ráda vracím.
foto: Foto: Adéla Huřtáková