Rozhovor s učiteli

 

Pan učitel Pavel Švanda

Kdy jste se rozhodl, že budete jednou učitel? Popřípadě kdo vás k tomu dovedl?

Být učitelem jsem se rozhodl asi před čtyřmi lety. Když mi učitelka na základní škole naznačovala, že bych mohl být učitelem, tak jsem se tomu upřímně zasmál. Kariéra učitele byla na mém žebříčku vysněných povolání hodně nízko (někde mezi popelářem a profesionálním hráčem kriketu).

Ale nějak jsem pak k tomu „dospěl“, nebo jsem se zbláznil. Každopádně byl jsem v jedné korporaci, kde jsem pracoval s financemi, a moc mě to nebavilo. Spíš mě bavilo lidi poučovat. Tak jsem si řekl, že by bylo fajn si za to nechat i platit.

Jaké byly první pocity, když jste poprvé nastoupil před třídu?

Že to není tak hrozný. Za mých dětských let si pamatuju, že škola byla opravdová džungle. Možná to bylo i tím, že jsem býval v „nejhorších třídách na škole“, ale řekl bych, že se situace přece jen trochu obecně zlepšila a škola začíná připomínat vzdělávací instituci, a ne nedobrovolný kurz boje o přežití.

Kdy jste nastoupil na tuto školu a proč?

Učím druhým rokem. Byl jsem se podívat na hodně školách a čakovická základka na mě působila jako mimořádně dobrá škola. A pořád působí.

Máte nějaké své osvědčené učební metody? Popřípadě jaké?

Kouzelník nikdy neodhaluje své triky. Ale můžu vám prozradit, že se to u mě všechno hodně odvíjí od toho, že – ačkoliv mi to pravděpodobně málo z vás bude věřit – mám všechny svý žáky rád. Upřímně se vám snažím pomoct. Tak mě moc neštvěte, jo?

Byl někdy den, kdy byste si řekl, že už na to nemáte?

Rozhodně. Pochybuju o sobě prakticky každý den.

Je tu něco, co byste chtěl vzkázat našim čtenářům?

Jste ještě ve věku, kdy máte takzvaně všechno před sebou.

To znamená, že jste ještě nestačili udělat moc chyb. Uděláte spoustu chyb. Ale důležitý je, abyste se z nich poučili a stali se z vás po tom všem fajn lidi. Tak se snažte.

Paní učitelka Jitka Polanská

Kdy jste se rozhodla, že budete jednou učitelka? Popřípadě kdo vás k tomu dovedl?

Rozhodla jsem se sama, nikdo mě k tomu nedovedl a už je to dlouho, protože jsem byla malá holčička. Bylo mi tak šest sedm let a hrála jsem si na školu, měla jsem plyšáky – to byli moji žáci – a od té doby mě tato „touha“ neopustila.

Jaké byly první pocity, když jste poprvé nastoupila před třídu?

Jelikož jsem nastoupila teprve před pěti lety a do té doby jsem učila dospělé v jazykové škole, tak moje první bylo předstoupit asi před deset dospělých. A to jsem se teda klepala, měla jsem velkou trému, a co bylo nejhorší – že jsem přestala mluvit.

Kdy jste nastoupila na tuto školu a proč?

Tak moje první základní škola je tahle, možná poslední, možná ne. No a rozhodla jsem se jít do základní školy Čakovice proto, že je to nejlepší povolání na světě pro ženu, co má doma dvě malé děti.

Máte nějaké své osvědčené učební metody? Popřípadě jaké?

Já učím hrou a taky srdcem. Když to s dětmi myslím vážně, oni to poznají a myslí to se mnou taky vážně. Ale taky učím starými učebními metodami.

Byl někdy den, kdy byste si řekla, že už na to nemáte?

Hmm, zajímavá otázka. Jako že bych už na to neměla? Já učím strašně ráda, s velkým nadšením a energií, ale mám dny, kdy jsem taková mrtvá, to je pravda. Ale nikdy si neřeknu, že už bych to nechtěla dělat, to ne. To jsem ještě nikdy, ale opravdu nikdy neřekla. Teď nelžu, fakt.

Je tu něco, co byste chtěla vzkázat našim čtenářům?

Děti, apeluji na vás, učte se němčinu, protože budete Arbeit in einer deutschen Firma!