foto: Text: R. Špačková, grafická úprava: J. Drechslerová

Rozhovor s Mgr. Renatou Špačkovou o Spolužáku Jendovi

Nedávno vyšla brožura s názvem Spolužák Jenda, která přibližuje život Jana Palacha očima jeho spolužáků a současníků. Vedoucí projektu Mgr. Renata Špačková nám odpověděla na pár otázek ohledně vzniku této publikace.

Vaše brožura je docela obsáhlé dílo. Jak dlouho jste na něm s žáky pracovali?

Úplný začátek všech prací na tématu publikace spadá do říjnových dnů roku 2016, kdy gymnázium navštívil poprvé (!) Jiří Palach. Krátce na to jsem dala slovo vám, studentům, abyste se vyjádřili k Janovi, k podobě jeho připomínky na naší škole i k tomu, co bychom jako škola měli dělat, pokud už nám bylo dáno to, že absolventem naší školy je jedna z nejvýznamnějších osobností českých (československých) dějin 20. století. Následně, na jaře 2017, zapojení studentů dostalo jiný charakter, stali jsme se spolupracovníky.

Co bylo pro Vás prvním impulsem pro vytvoření této brožury? Čekala jste tak velký ohlas?

Abych byla upřímná, vlastně nevím, kdy vznikl úmysl vydat brožuru. Asi se jednalo o přirozený důsledek našich objevů, jedinečných zážitků. Listování korespondencí paní Palachové na libišské faře, působivé setkání s farářem Jakubem S. Trojanem, vzpomínky Jendových spolužáků, které někomu předávali poprvé...

A velký ohlas? Mediální zájem nás poněkud zaskočil. Jistě k němu přispělo vydání v roce 50. výročí Janova činu. Náš projekt však vznikl kvůli Janovi samému, měl dát názvu školy skutečný obsah.

Váš tým dohromady čítal 5 lidí. Vojtěch Deliš, Vít Novotný, Jan Sklenář, Daniel Kulíšek a vy. Měli jste nějak práci rozdělenou?

Naše práce musela být koordinovaná, rozdělená, to by ani jinak nešlo. Časově náročné byly přepisy rozhovorů – každý z kluků měl někoho ze zpovídaných přiděleného a trávil hodiny poslechem záznamu a psaním. Já jsem navázala stylistickou a obsahovou úpravou, neboť nelze knižně vydat prostý přepis mluveného rozhovoru. Toto pro nás bylo nejnáročnější. Vše kolem spolužáků (oslovení, komunikace s nimi) jsem obstarávala především já, avšak např. část filmová je zcela studentskou záležitostí. Byla jsem pouze tím, kdo z povzdálí přihlíží.

Ve školní aule je panel na téma život Jana Palacha. Existuje nějaká spojitost mezi ním a brožurou? Navazují na sebe?

Spojitost mezi nimi je. Změnu vstupního prostoru požadovali sami studenti v již zmíněné anketě. Nám se podařilo získat řadu materiálů od různých lidí – od Janova bratra, Janových spolužáků, profesorů, sběratelů. Určili jsme obsah, výsledná grafická podoba je dílem Jarky Drechslerové. Myšlenky se zhmotnily díky sponzorskému daru.

Každý si asi umí představit, že takový projekt je velmi náročný nejen časově, ale i finančně. Jak jste řešili otázku financování, aby Váš projekt mohl vzniknout?

Vše jsme financovali sami, např. cesty, drobné dárky jako poděkování těm, kteří se nám věnovali. Kromě toho jsme dali svůj čas, zkušenosti, dovednosti. Nyní mám na mysli např. i korektury, překlady, kdy se zapojili další členové pedagogického sboru. Samotná publikace však vyšla díky městu Mělníku a Středočeskému kraji.

Brožura je velmi hezky zpracována. Kde se dá zakoupit? Popřípadě kolik peněz si potenciální zájemce má připravit?

Publikace se prodává společně s brožurou města Pocta Janu Palachovi a dalším živým pochodním v sovětském bloku, a to za 230 Kč v TIC Mělník a mělnických knihkupectvích či v knihkupectví Karolinum v Praze, v době konání výstavy Jan Palach ʼ69 i u nás ve škole.

Co Vás osobně nejvíce zaujalo nebo překvapilo při bádání a shromažďování informací o Janu Palachovi?

Z filmů a publikací jsem věděla, jaký ohlas měl Janův čin v tehdejší společnosti, jak znovu rezonoval v roce 1989 (to už z vlastní zkušenosti). Nyní jsem se opakovaně setkávala s velice intenzivním vnitřním prožitkem nejen u těch, kteří Jendu znali osobně. Pro mnohé byl 16. leden 1969 předělem v životě, Janův postoj pak vodítkem pro nelehká životní rozhodnutí. Slovy J. S. Trojana: „Co jsem udělal já pro druhé, jaké je mé srdce, za čím jdu, čemu sloužím, co je pro mne nejvyšší životní hodnotou?“

Na projekt se však mohu podívat i jinak: Překvapovali mě kluci – nápady, spolehlivostí, zaujetím, schopností komunikovat atd. Nyní mě překvapují další studenti a studentky, a to při provádění žáků jiných škol výstavou Jan Palach ʼ69.

Měla jste během vytváření někdy pocit, že se projekt nepodaří zrealizovat? Co Vás přimělo pokračovat v práci?

S tímto pocitem jsem naštěstí nemusela bojovat. Sice jsme se setkali i s nepochopením různého charakteru (daným mj. různými pohledy na Janovu osobnost, čin). Myslím však, že odpovědí je dění v naší zemi a společnosti v lednu tohoto roku.

Tento projekt sklidil velký ohlas a úspěch. Máte v plánu nějaký podobný?

V dané chvíli o ničem tak rozsáhlém a náročném neuvažuji, obtížně se mi dařilo skloubit běžné povinnosti se vším, co projekt přinášel. Další cestu vidím v menších aktivitách.

Proč je podle Vás důležité si připomínat památku Jana Palacha?

Pro mě je Jan Palach nadějí, že se vždy najde někdo, kdo se odmítne v krajní situaci sehnout, přizpůsobit se. O těchto lidech bychom měli vědět. Jsou pro nás výzvou k nelhostejnosti, k zájmu o dění veřejné, jehož jsme součástí a které tvoříme my sami.

foto: zdroj: Spolužák Jenda, 2019