foto: Dali hlavy dohromady...

Seznamte se, prosím!

Každý z nás pravděpodobně v primě absolvoval adaptační kurz. Nový kolektiv, z cizích lidí kamarádi, hry v lese, diskotékové ploužáky a nacvičované scénky- vzpomínky, které nám napořád zůstanou v hlavě i v srdci. Ale komu se podaří tuhle skvělou akci zažít dokonce dvakrát? Dvěma holkám z oktávy A! Když jsme dostaly od pana profesora Blomanna nabídku jet s ním a s profesorkami Seethaler a Novotnou na adapťák, nebylo si co rozmýšlet!

V pondělí ráno jsme na Hlavním nádraží sbalili krosny, řízky, polštářky i plyšáky a spolu s oběma primami se vydali prozkoumat taje šumavské Železné Rudy. Po namáhavé čtyřhodinové jízdě s jedním přestupem v Klatovech se počet námi vyděšených cestujících skoro rovnal počtu snědených pytlíků bonbonů (nebylo jich málo).

Při čekání na vůz zajišťující odvoz našich zavazadel do penzionu, abychom se s batohy a kufry nemuseli tahat do prudkého svahu v zimě využívaného jako lyžařská sjezdovka, bylo ohlášeno ono avizované rozdávání tajemné a důležité informace, kterou si každý student musel zapamatovat po celou dobu pobytu. K našemu velkému překvapení i pobavení se z velkého tajemství vyklubalo číslo pro každého žáka, podle kterého se budeme dělit v následujících dnech do skupin.

Asi kilometrový výšlap jsme zahájili matematickými hrami s „důležitými informacemi“, kdy se podle předem určeného zadání musely děti seskládat do různorodých skupinek. V duchu těchto početních hrátek jsme došli až ke kouzelnému penzionu Belveder, tyčícímu se majestátně nad lesy a loukami prokvetlou krajinou. Nastal boj o rozdělování pokojů - i když se nové pravidlo „na pokoji musí být alespoň dva lidi z Áčka a dva lidi z Béčka“ vyhlášené panem profesorem Blomanem neshledalo s úspěchem, nakonec se všichni v relativní spokojenosti (a snad i bez větších traumat) ubytovali a snědli k obědu s láskou zabalené chleby od maminek.

Pak přišel na řadu odpolední blok seznamovacích her. Autobusový Adam, Miliardový Matyáš a Celerová Cyndey nám na tváří vykouzlili úsměv a po krátké pauze jsme od her na zapamatování jmen přešli k lidskému bingu a trochu serióznější otázkové hře. V šest hodin už se dav dětí hladově vrhl na boloňské špagety a po večeři je čekaly už jen menší zábavné a pohybové aktivity. Večerka byla ustanovena na 20:30, i když se mnoho primánu nechalo slyšet, že doma můžou být vzhůru třeba i do jedenácti!

Druhého dne jsme se v 7:30 jali budit naše svěřence, protože kvůli zákazu elektronických zařízení na celém adaptačním kurzu si neměli na čem nastavit budíky. S vidinou pomsty za několik let buzení megafonem na školních akcích jsem se vplížila do pokoje a začala postupovat podle předem připraveného scénáře. Vítr z plachet mi ale hned v prvním pokoji vzala holčička s kartáčkem v puse překvapeně vykukující z koupelny. Po vydatné snídani jsme podnikli dopolední výpravu do lesa, při které jsme hráli spoustu her.

Kolemjdoucí výletníci neskrývali svůj údiv, když viděli 57 dětí úporně se držících kmenů stromů, mačkajících se na pařezech nebo v různých polohách visících na lesních značkách těsně potom, co někdo z vedoucích zakřičel „potopa“. Jablko do ruky a rychle zahájit mezitřídní souboj ve hře, která „teda ani trochu není podobná fotbalu, pane profesore“, „Sobolí šlacha“!

Na obědě byl prozrazen večerní program- Prima hledá talent. Jestli umíš zpívat, tančit, kouzlit, hrát na flétnu nebo třeba jenom dobře vyprávět vtipy, nacvič si něco o poledním klidu a přines lísteček se svým jménem i názvem vystoupení na pokoj č. 39!

Ještě před večerní show nás ovšem čekali odpolední hry. A také bohužel první zranění. Když nám statečného teleskopického Toma odvezla se zlomeninou ruky záchranka, navečeřeli jsme se a ve slabé půlhodince vrcholily přípravy na večer.

Jakožto jeden ze členů hvězdné poroty bych si soutěž dovolila krátce zhodnotit. Karetní triky nás naučili, že u magie nezáleží na zkušenostech, ale zásadním se ukázala volba dobrovolníka (mně samotné se skoro podařilo zkazit skvěle promyšlené karetní kouzlo svou početní chybou. Pak už všichni vybírali jenom Štěpána, který matematiku zvládal lépe než já.). Skvěle zazpívanou část Carmen střídaly vtipné i vážné scénky, trocha gymnastiky, pohybově nenáročný „pizza tanec“, který zvedl publikum ze židlí a dal zabrat našim bránicím, a nakonec soubor neotřelých hraných vtipů v podání chlapecké partičky.

Ve středu nás čekal celodenní výlet po krásách Šumavy. V půl desáté jsme s obědy v batůžku a sluníčkem nad hlavou vyrazili za dobrodružstvím. Naše cesta ovšem netrvala moc dlouho, protože hned po příchodu do Železné Rudy nastala občerstvovací přestávka v místním Coopu. Do lesa jsme vyrazili obtěžkáni bonbony, sladkostmi i slanostmi, abychom měli energii na těch 6 km k Čertovu jezeru. Cesta uběhla díky společným konverzacím rychle a než jsme se nadáli, obědvali jsme croissant a sekanou v housce u jezera.

pokračování na straně 2

foto: Na tý louce zelený!!!