englishDospělí?
Prvňák: „Až mně bude devatenáct, budu si už o všem rozhodovat. Do školy chodit nebudu, budu se živit jako sportovec. A budu mít vlastní dům.“
Primánka: „V devatenácti budu maturantka. Už budu přesně vědět, co chci jednou dělat, a už budu vypadat úplně dospěle.“
Je zvláštní, jak se během našeho vývoje mění také naše vnímání věku. Když jsem byla ve školce, byli pro mě prvňáci skoro dospělí lidé. Jakmile jsem sama nastoupila do první třídy, svůj pohled na tuto úroveň dospělosti jsem rychle přehodnotila a rozumně jsem usoudila, že téměř dospělí jsou až čtvrťáci. Ve čtvrté třídě jsem pochopila, že s mou dospělostí to není o nic lepší než v první třídě a že doopravdy dospělá budu až v devítce. Když jsem ale nastoupila na MALGYM, ukázalo se, že oktaváni jsou ještě dospělejší než deváťáci. Dlouhé roky jsem si pak představovala, jak ohromně dospělá budu v maturitním ročníku, a teprve minulý rok jsem začala tušit, že i tentokrát budu muset své představy přehodnotit.
A je to tu – jsem maturantka, dospělost se nedostavila a já se stále lekám, když mě maminky v tramvaji označují jako tu paní (do které by se nemělo šťouchat, zlato). Necítím se jako paní. Ještě stále chodím do školy. A dalších šest let budu. Neživím se sportem ani ničím jiným. Ještě si nejsem jistá, co přesně chci jednou dělat. Myslím, že nevypadám úplně dospěle. Ne vždy se můžu zcela sama rozhodovat. Nemám vlastní dům.
Dneska už si nemyslím, že třeba na vysoké se dospělost dostaví. Možná se nedostaví ani ve třiceti, v padesáti, možná ani v důchodu. Možná je to ale jen tím, že dospělost není to, za co jsem ji pokládala. Není to pocit sebejistoty a vševědoucnosti, který se dostaví okamžitě po překročení nějakého mezníku. Možná je dospělost spíš jen nový prostor k prohledání. Nový způsob hledání. Nové hledání.
A to vše nové se nyní otevírá i nám, oktavánům. A my, bez jasného pocitu dospělosti a s obavami, že po osmi letech mezi stále stejnými tvářemi nedokážeme už ani komunikovat s novými lidmi, jdeme zjistit, co bude dál.
Tak nám držte palce!