Od věrnosti až po obvinění

 

JUDr. Milada Horáková, bývalá členka a předsedkyně Ženské národní rady a také poslankyně za Českou stranu národně sociální, byla obětí komunistického režimu, který jí obvinil ze spiknutí a velezrady. Vyrůstala v rodině, která uznávala Masarykovy myšlenky a tedy protirakouské postoje. Již jako mladá dívka dávala najevo svůj politický postoj a zúčastňovala se protiválečných demonstrací, které byly ovšem studentstvu zakázány, a proto jí vyloučili z gymnázia. Zároveň jí byl nabídnut přestup na jiné. V roce 1921 maturovala a o pět let později také dokončila Právnickou fakultu na Univerzitě Karlově.

Byla významnou českou feministkou a od roku 1929 členkou České strany národně sociální. Angažovala se ve prospěch zrovnoprávnění žen. Pracovala v Odboru pro mládež pod vedením Petra Zenkla. Pro rozšíření obzorů cestovala do ciziny, hlavně do Anglie, Francie a SSSR.

V roce 1939 jí v práci dali výpověď, ale i přesto přes Ženskou národní radu organizovala pomoc nejen lidem postiženým ekonomickou krizí, ale také českým uprchlíkům ze Sudet. Chvíli po začátku 2. světové války byla členkou odbojů "Petiční výbor Věrni zůstaneme" a také "Politické ústředí". V odboji byla jednou z nejvýznamnějších členek a také zakládala prvotní program. Zajišťovala například tajné byty a poskytovala tajné informace spojencům. Gestapo jí ovšem dne 2.srpna 1940 dopadlo, ovšem ne za účinkování v odboji, ale za členství v Ženské národní radě. Gestapo jí mučilo, ale žádné informace nevymámilo. Nejdříve byla držena dva roky na Pankráci, potom jí odvezli do Terezína na malou pevnost. Zde sloužila na marodce a setkala se se svou hrdinkou, v té době již bývalou poslankyní Františkou Plamínkovou, která byla významnou českou feministkou. Ta ještě za války byla popravena. Později byla Horáková převezena do Drážďan, kde se konal její soud. Sama se před soudem hájila v němčině. Nejdřív byl pro ní navržen trest smrti, který ovšem soud změnil na osm let káznice. Trest si odpykávala ve věznici v Aichachu do jara 1945, kdy byla osvobozena americkou armádou.

Po válce s ní prezident Edward Beneš konzultoval nové a kvalitní složení politiky Československé republiky a přijala poslanecký mandát. V období vládní krize se snažila o svolání schůze parlamentu, ovšem to se jí nepodařilo a komunismus se u nás zakořeňoval čím dál víc. Při převratu ovládali komunisté Státní tajnou policii, většinu tisku a také nechávali zatýkat politiky, kteří účinkovali v demokratických stranách. Dne 10. března na protest proti novému státnímu uzpůsobení Milada podala rezignaci a vrátila se zpět do práce, ve které pracovala před válkou a i nadále pomáhala lidem, kteří s komunisty nesympatizovali. Její přátelé jí radili, aby opustila zemi, ale ona stejně nechtěla opustit svou milovanou vlast. Byla politicky aktivní až do 27. září 1949, kdy ji zatkla státní tajná služba. Ihned jí obvinili za spoluúčast na protistátním uskupení, které mělo podle vykonstruovaného obvinění svrhnout komunistický režim. Byla mučena jak fyzicky, tak psychicky. Vyhrožovali jí, až se rozhodla obvinění podepsat. Před soudem byla odsouzena k trestu smrti spolu s dalšími třemi lidmi, přestože se za ni přimlouvali osobnosti jako Albert Einstein, Winston Churchill, Eleanor Rooseveltová a hlavně její rodina. Byla popravena dne 8. června 1950 oběšením.

Manžel Bohuslav Horák emigroval do západního Německa a později se odstěhoval do USA, a to i přes fakt, že podal přihlášku do KSČ. Zemřel v roce 1976. Sestra Věra po smrti Milady vychovávala její dceru Janu a po revoluci za svou zesnulou sestru převzala medaili TGM Masaryka a aktivně se podílela na činnosti Masarykova demokratického hnutí. Na její památku bylo vybudováno v Praze osm pomníků a jeden z nejznámějších je na Vyšehradském hřbitově.

Dcera Jana po srpnu 1968 emigrovala do USA a po revoluci se vrátila do Československa, kde jí předali poslední vůli její matky, kterou pak na tiskové konferenci všem přečetla.

V roce 1991 prezident Václav Havel udělil JUDr. Miladě Horákové in memoriam Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy.

Roku 2004 byl 27. červen, den popravy Horákové, vyhlášen významným dnem jako Den památky obětí komunistického režimu.

V roce 2006 byla Miladě Horákové udělena americkou Nadací pro vybudování washingtonského památníku obětem zločinů komunismu Medaile svobody.

26. října 2007 byla in memoriam obdarována Záslužným křížem ministryně obrany, což je jedno z nejvyšších armádních vyznamenání.

Bývalá prokurátorka Ludmila Brožová-Polednová byla v roce 2008 odsouzena k šesti letům vězení za spolupachatelství na vraždě.

21. prosince 2010 udělil prezident Václav Klaus Brožové-Polednové milost. Její udělení bylo vysvětleno tím, že prezident přihlédl k vysokému věku odsouzené, k tomu, že část trestu již vykonala, a k jejímu zdravotnímu stavu.

V roce 2017 byl natočen film o jejím životě a boji s názvem Milada. Byl věnován všem lidem, kteří dodnes žijí v totalitních, ba i diktátorských režimech. Milada nebyla sama, kdo byl popraven kvůli politickým názorům. Další obětí byl například generál Heliodor Píka, na kterého si dle mého názoru, STB vykonstruovala obvinění o velezradě a špionáži ve prospěch Velké Británie. A těchto lidí bylo hodně. Režim byl krutý, stejně jako jeho představitelé, kteří byli bez srdce, chladní a měli ruce červené od krve svých obětí.

Komunistická strana Čech a Moravy je podle mnohých do dnešního dne považována za totalitní a nedemokratickou.

„Padám, padám, tento boj jsem prohrála. Odcházím čestně. Miluji tuto zem, miluji tento lid, budujte mu blahobyt. Odcházím bez nenávisti k vám. Přeji vám to, přeji vám to…“

Poslední slova M. Horákové

„Plně sdílím zármutek a rozhořčení, které cítíte při krutých soudních vraždách v Československu…“

Winston Churchill, britský premiér

,,Naděje je stav ducha, který dává smysl našemu životu...“

Václav Havel, bývalý prezident České republiky

,,Minulost čtěte a dávejte číst, aby nebyla zapomenuta...“

Josef Pavučina