Třpytivé důvody proč žít

Ten večer byla taková ta vlezlá zima. Frišno. A proto jsme šly rychlejš než pomalu. Metafyzično.

Říkáte si: ,,Co to tady vzniká za slovní odpad?!´´

Rády bychom Vás předem upozornily.

Výše napsané a následující řádky vznikly experimentálním způsobem a volnou asociací.

Prolínají se dva pohledy na jeden večer a události s ním spojené.

Není třeba hledat jakékoliv sofistikované prvky. Přijměte prosím samovolný vznik textu, na jehož podmínky se už nemá smysl tázat.

Tlumená světla a sedící stíny. Vietnam v srdci Žižkova. Že by dualismus?

Všechno má svůj smysl. Nic se neděje jen tak, náhodou. Ani dnešek. Ani zítřek. Odpověď leží nad Prahou. Stačí jedno setkání. A město světel vám leží u nohou. Zaprášená melodie vonící cukrovím. Společně tvoří Zážitek. Vzpomínku. Důvod žít.

Rudé neonové zářivky. Žižkovské podpalubí a v něm šapitó. Střetnutí evropských talentů na jednom jevišti (i v hledišti). Občas stačí mít špatnou angličtinu a lidi se baví. Když si za nesprávnou výslovností i gramatikou stojíte, je to sranda. Vážně. A taky když nediskriminujete čísla ani písmena. Pěkně od každého trochu. Žijeme ve světě, kde by si měla být čísla a písmena rovna. Deset klaunů a klaunek. Všichni samý sval. Stuhy. Provazy. Tyče. Bedničky. Kuželky. Balónky. Disky. Charisma. A šlo jim to. Hvězda sem, hvězda tam. Jako by se v cirkuse narodili. Kdo ví? Obecenstvo plácá dlaněmi, křičí z plných plic. Hudba navozuje atmosféru, zatímco děti cirkusu nepřestávají udivovat. Papacha, super upnutý trikot a divoké pohyby. Grimasa ve tváři mluví za vše. Čistá radost z radosti.

Může se vám ovšem stát, že dostanete ledovou sprchu. Nečekáte to, ale prostě to přijde. Někdo po vás bude chtít občanku. Naštěstí ji už čtvrtým rokem vlastníte. Takže je to v pořádku. Loď je prázdnější a prázdnější. Lepší už to nebude. Tak třeba zas někdy. Čau, klauni a klaunice.

pokračování na straně 2

Pokračování ze strany 1

Temné točité schodiště a kužely světla. Hra stínů. Něco je ve vzduchu. Dětství. Radost. Pestrobarevná miska plná syté vůně Indie k tomu. Ve čtvrtým patře jednoho činžáku na Žižkově. Svět je malej. Někomu stačí málo. Když tě něco fakticky baví, nemůžeš jen tak přestat. Zase ta radost z radosti. Je potřeba ocenit maličkosti. O tom to je. Drobné třpytivé koberce pod kukadla. Maličkost. A co dokáže za divy. Upoutat instantně pozornost a zakrýt spánkový deficit.

Mrazivý vítr jemně sfoukl pár třpytek z pod (i nad) víček. Mezi rozhodností a nerozhodností je tenká hranice. Tenounká. Šíleně. V setině sekundy je pak všechno jinak. Představivost překvapuje. Děsí. Mate. Možná se mýlí. Jenže co když má pravdu? Strach vítězí a znovu nastupuje chlad. Ruce v kapsách. Obláček dechu se vznáší okolo hlavy. Jakoby se hřál v tělesném teple. Pak se rozplyne. A s ním i veškeré plány. Nastal čas improvizovat. Komplikace. Nebo výzva. Asi obojí. Tak vzhůru. Jen odvážit se si vybrat. Právě tam je kámen úrazu.

Toulky noční Prahou. Bez cíle a čepice. Do kabátu se vkrádá zima. Do mozku záludné myšlenky. Občas je těžké se přijmout. Pochopit se. Ostatní už vůbec nerozumí. A smysluplná odpověď na jejich otázky neexistuje. Jenom vnitřní pocit. Intuice. Po první neúspěšné zastávce se jde dál. Ani Nirvána nevydrží hrát do rána. Rezignovaný vstup do malé útulné nevinné hospůdky. Světlo se láme a zbaví tě nosu. Pivo a víno. Otázky a odpovědi. Vysvětlení a pochopení. Myslím, že se tomu říká Přátelství. Ale každý ať si to pojmenuje sám.

Na poslední chvíli zběsilé vyplavení endorfinů. Současná hudba zkrátka nemá úroveň. Zato konec minulého tisíciletí byl líhní kvality. To je prostý fakt. Praha je stejná jako Londýn. Alespoň dnešní anglická mládež si to myslí. Není důvod jí to rozmlouvat. Každý má podíl na společném bytí.

Ne, nejedná se o násilí. Říká se tomu extravagance. Zkrátka záliba ve třpytkách. Zřejmě je těžké to pochopit. Nechápu.

Italská veselka. Všichni mírně omámeni nočním dobrodružstvím. V jednu chvíli si člověk uvědomí, že stačí mluvit. Žádný alkohol. Žádná hudba. Žádná umělá světla a tančící omladina. Stačí správná osoba k rozhovoru a z obyčejné noci se stane noc k zapamatování. Kéž by si to lidé uvědomili. A mluvili. O čemkoliv. Třeba o brašnách. Literatuře. Vesmíru. Mládí. O čemkoliv.

Poslední mrazivý střet s venkovní realitou. Tramvaj mizí v dálce a s ní i ono zmatené noční dobrodružství. Věci se mění. Z minuty na minutu. Z kroku na krok. Přesto...V mysli už se vytvořil prostor pro vzpomínku na jeden večer. Na večer plný nepředvídatelného, ale krásného. Na noc omylů, vylévání pocitů a srdcí. Nepředvídatelnost okamžiku. Náš podíl ve světě. Existence.