ilustrace: Antonie Hrdinová, 6.AG

Moje babička

Na Tvůrčím psaní se učíme dělat rozhovory. Já jsem si k mikrofonu pozval svou babičku. Zvláštní.

Jak děti prožívaly období druhé světové války?

Bezprostřední začátek války si nepamatuji, protože jsem se narodila v roce 1940, ale celkem brzy, kolem tří let už jsem pochopila, že doba je pro rodiče hrozně těžká, že je nedostatek jídla. Vzpomínám si, že jsme chodili ke známým pro kozí mléko, které jsem zrovna moc nemilovala, ale jiné nebylo. Jako malá holka jsem musela chodit pomáhat s rodiči k sedlákům, v létě na žně, na podzim na brambory a za to jsme od sedláků dostali brambory, máslo, podmáslí, prostě nějaké potraviny. Protože jsme bydleli v domě, kde nebyla zahrádka, museli jsme shánět ovoce, abych alespoň já nějaké měla. V obchodech si nepamatuji, že by nějaké ovoce bylo.

Byl velký nedostatek jídla během války?

Vzpomínám si, že jsme jezdili vlakem, u nás se říkalo „do kraje“, protože jsem z Podkrkonoší. Tak jsme cestovali do úrodnějších oblastí, jako třeba kolem Hradce Králové, a u mlynářů jsme sháněli mouku. Přitom jsem já jako dítě cítila ten strach, že to nesmíme, že by ten mlynář mohl na to doplatit, že nám prodával mouku. Kolem Vánoc jsme se snažili obstarat si nějaké maso. V prádelně jsme měli schovanou bedýnku a v ní byla husa. Musela jsem jí vyrábět jídlo, šlejšky, které se váleli hlavně z mouky, ale přesně si to už nepamatuji. Maminka potom tu husu krmila a na Vánoce jsme z husy měli maso a trochu sádla. Také jsme měli schovanou bedýnku asi se dvěma či třemi králíky. Ty jsme měli schované za uhlím, protože to tenkrát bylo trestné. Kdyby se na to přišlo nebo kdyby to na nás někdo řekl, nejen že by nám králíky sebrali, ale nás by potrestali.

Zažila jsi nějaké změny ve školství během tvé docházky na základní školu?

V roce 1946 jsem začala chodit do školy. Dříve byla výuka upravená tak, že byly první dva ročníky pohromadě a učil je jeden učitel. Navíc jsme byli rozděleni na kluky a holky. Naši třídu měl pan ředitel, neobyčejně hodný člověk. Ve třetí třídě nás ale spojili, protože tenkrát vyšlo nějaké nařízení, že bude takzvaná jednotná škola. Všechny nás všelijak pospojovali a chodili jsme do třídy s chlapci. My holky jsme s nimi nechtěly sedět, protože jsme na to nebyly zvyklé. Tak to bylo až do páté třídy. Potom jsem začala chodit do šesté, ale to bylo úplně jinak. To jsem odešla na „měšťanku“. Tam jsme měli opět rozdělené třídy, to znamená, že děvčata chodila na dívčí školu a kluci na chlapeckou. Tak to bylo dva roky. V osmé třídě nás opět spojili a školu nazvali osmiletá základní škola. V osmé jsme dělali závěrečné zkoušky a po nich se rozhodovali pro další studium.

Litovala jsi někdy toho, že jsi šla dělat kantorku?

Ne. Po gymnasiu jsem se rozhodla pro další studium, a protože jsem měla nejradši fyziku, tak pro studium fyziky. K té se jaksi hodila matematika, takže jsem začala intenzivněji studovat matematiku a fyziku. Po úmrtí babičky a kvůli vážné nemoci maminky jsem velmi brzy šla učit. Vzdělání jsem si nakonec doplnila dálkově při zaměstnání na matematicko-fyzikální fakultě. Když jsem začala učit, zpočátku jsem byla nešťastná ne z dětí, ale z toho, že nemohu dále studovat. Brzy jsem však k dětem našla vztah a s některými svými žáky se setkávám s radostí dodnes.

Jak jsi prožila rok 1968 a jaká byla tvá očekávání?

Už jsem byla vdaná, učila jsme tenkrát ještě na základní škole a měla jsme dvouletou holčičku. Jednoho dne k ránu jsme se dozvěděli, že nad naší republikou létají letadla a na hraničním přechodu v Náchodě stojí tanky, což je od nás asi deset kilometrů. Začali jsme mít hrozný strach, sledovali jsme zprávy, přímo jsme se účastnili drobnějších akcí jako vylepování plakátů proti okupantům. Nemohli jsme uvěřit, že je to možné a doufali jsme, že se to zlepší. Ukázalo se, že ne. Situace byla čím dál tím hroší, zprávy čím dál vážnější. Postupně jsme viděli, že se stav nezlepší, naopak se vše neustále zhoršovalo. Přímo ve škole každý z nás musel k výslechu na vedení školy. Museli jsme se nějak vyjádřit k tomu, co se děje. Očekávalo se, že řekneme, že s pobytem vojsk souhlasíme. Já a můj manžel jsme s tím samozřejmě souhlasit nemohli. Tenkrát jsme měli ředitele, který byl sice komunista, ale netlačil na to, abychom přímo řekli větu, že s okupací souhlasíme. Nakonec jsem se z toho vyvlékla tak, že jsme říkala: „Podívejte se, já dálkově studuji a nemohu tedy situaci tak podrobně sledovat, navíc mám rodinu a malou holčičku.“ Pan ředitel na tyto výmluvy přistoupil a mně se nic nestalo. Je pravda, že hodně lidí řeklo, že s okupací souhlasí, protože se báli, že přijdou o zaměstnání. A zase byli mezi námi i stateční, kteří řekli, že nesouhlasí, a ty tedy opravdu vyhodili.

S babičkou se dobře povídá, má paměť, trpělivost, je laskavá. Slyšet konkrétní příběhy k datům, které známe už jen z dějepisu, je úžasné. To je pravá a nevýslovně cenná paměť národa.