ilustrace: Rajchlová Alžběta absolvent

"JINÍ" Z NÁS

 

SÁDRA

Pro někoho starý známý kamarád, pro někoho vymoženost moderní medicíny a pro někoho třeba nová věc do sbírky. Ať už to nebo to, rozhodně nic příjemného. Já sama mám momentálně čerstvé zkušenosti se sádrou na noze. Tento druh úrazu se na naší škole v poslední době stal skoro fenoménem. Chtěla bych tedy popsat, jak vypadal můj normální den. Tento popis může být pro vás, možná, brzy velice blízkým vaší realitě, protože, jak to tak vypadá, sádry se šíří rychlostí blesku.

Šest ráno

V bytě se rozsvítí světla a všechny tři budíky začnou zvonit naráz. Kromě stížností rodičů na rány o dřevo, které se ozývaly v noci bytem (jak jsem ve spaní bouchala nohou o rám postele), je ráno v rámci možností dobré. Vstát, nahmatat u postele francouzskou hůl a vyrazit na dlouhou pouť do kuchyně, každodenní rutina.

Šest padesát

Přestože to mám do školy jen slabou půl hodinu, vyrážím místo v 7:15 takhle brzo. Ale než dojdu na zastávku, tak těch 7:15 stejně je. Cesta k tramvaji je plná nástrah pro mé, beztak už málo stabilní, berle. Díky dlouhodobě rozkopanému náměstí je pro člověka těžké přejít plac bez úhony na dvou nohách, takže na jedné a dvou holích je to prakticky nemožné. Na závěr dlouhé schody, které jsou v zimním období namrzlé, a dlouhý chodník, posypaný štěrkem, klouzající stejně, ne-li ještě víc než bez posypu, a přechod k zastávce. Cesta tramvají probíhá dobře, při výstupu odchytnu někoho ze spolužáků a nutím ho ploužit se se mnou.

Sedm padesát pět

Konečně se dostávám nahoru do učebny. Mokrá chodba v prvním patře, zdlouhavé čekání na výtah a nepříjemné pohledy některých studentů směřované na sádru obalenou v modře vzorované ponožce a obvázanou namoklým obvazem nejsou zrovna příjemným začátkem dne. Naopak podržení nebo otevření dveří od neznámých studentů a občasná pomoc s těžkým batohem jsou rozhodně jednou z pěkných výhod sádry.

Během dne

Hodina míjí hodinu a před našimi zraky se střídají kantoři i předměty. Přestávky se skládají z jízdy výtahem, doplahočení se do učebny a rychlého zhltnutí svačiny. Nelze také počítat s tím, že by se dalo ještě někam dojít, protože spolužáci rozhodně nedají berle, na kterých provádí akrobatické kousky, z ruky. Až když přijde učitel a řekne: „Dobrý den, sedněte si,“ dostanu mou jedinou naději na odchod zpět.

Oběd

To je většinou příjemná část dne, když pomineme nekonečnou cestu. Předběhnout dlouhou frontu a vidět ostatní, jak se přímo rvou o tvoji přízeň, je triumfální. Donesou mi oběd, odstaví berle na bezpečné místo, kde o ně nikdo nezakopne, a můžeme začít jíst.

Kolem 15. hodiny

Do tramvaje nastupuji za starostlivých pohledů mých přátel, kteří se mi snaží všemožně pomoci. I ve voze se většinou najde nějaká dobrá duše, která mi uvolní své místo ze slovy: „Posaďte se, ať se tady nerozplácnete o zem.“

O půl hodiny později

Jako poslední vystupuji z vozidla a vydávám se přes koleje, po kterých mi každou chvíli jedna či druhá hůl sklouzne, po schodech nahoru, přes opičí dráhu na náměstí až ke vchodovým dveřím. U nich se potkám se sousedkou: „Co noha? Už je to lepší?“ Ani nečeká na odpověď a přibouchává za sebou dveře. Na poslední chvíli vmáčknu hůl mezi malou škvíru ve dveřích a protlačím se dovnitř. Zjištění, že výtah nefunguje, je sice děsivé, za to ale ani trochu překvapivé. Nahoru to nějak vyjdu, a jakmile jsem v bytě, zůstávám, pokud možno, sedět na jednom místě. Sundám modrou ponožku a měním ji za křiklavě růžovou, která by ve třídě jistě vyvolala pozdvižení.

Do večera sedím doma a učím se.

Později zabalím sádru do dvou igelitů, obvážu provázkem a jdu se umýt. Pak si nohu položím na postel, na kupu polštářků naskládaných na sebe, a ponořuji se do klidného spánku.

Sádra je, možná, pěkný bílý doplněk, který můžete kreativně dotvořit podpisy či obrázky, ale myslím, že tento nedobytný krunýř vzhledem ke starostem a nepříjemnostem můžeme klidně oželet.