ilustrace: Becky Schussová, 4.AG

Rozhovor s bývalým narkomanem

(dokončení ze strany 1)

Pomáhalo ti to opravdu?

No, ano, tedy já si to myslel, v tý chvíli ti to vážně pomůže ode všeho, nemyslíš ale na následky. Vlastně i od toho ti to pomůže přeci, nemusíš myslet na svou budoucnost. Vím, že nějaký lidi mají fobii z pocitu, že nemůžou z tý schýze ven, ale pokud jsi vůči tomuhle imunní, je to vždycky neskutečnej pocit.

Co si po šlehnutí cítil a proč zrovna heroin?

Každá droga má nějaký svoje ,,schopnosti“, například po kokainu jsi plnej energie, všechno bleskově vnímáš, to znáš z těch filmů o businessmanech. Člověk s depresí ale takovou bdělost nějak nevyhledává, ten chce spíš naprosto odvést myšlenky, (s úšklebkem na rtech) řeknu to poetičtěji – necítit sebe na tomhle světě. To ti heroin přesně poskytne, jako nějakej autobus tě vezme na místo, kde jsi ode všeho tisíce kilometrů a kde ti je všechno úplně jedno...

Měl jsi při tom nějaké problémy? Zdravotní, se zákonem?

A že jich bylo, ty zdravotní v tom tedy nehrály takovou roli, párkrát jsem z toho nemohl strašnou dobu ven, to jsem se i já pak děsil. Taky jsem hodně v tý době zhubnul a ochably mi svaly; byl jsem hrozně línej a pořád unavenej, přestal jsem sportovat a celý dny jsem trávil tak, že jsem vstal, šel do práce, přišel domu, šlehl si a po zbytek dne jsem jen seděl v křesle, sám a nebo s pár kamarády. Mimochodem, před pár měsíci mi jeden kámoš ze střední zemřel na předávkování (odmlčí se). No ale hlavně jsem měl ty problémy se zákonem, ty se táhnou ještě pořád a většina z nich se bude táhnout až do smrti. Peníze ti za drogy mizí neuvěřitelně, ani sám nevíš jak; kradl jsem, co se dalo, bral jsem peníze i svejm vlastním přátelům z peněženky. Ještě že v tý době jsem nebyl legitimně dospělej, jinak bych teď seděl asi za 10 věcí. Musím pořád chodit na protidrogový sezení, ne v každý práci mě přijmou, mám rok podmíněnej, myslím, že ani nemůžu cestovat mimo státy. Závislost ti zatemní mozek, ani si nemusíš zrovna píchnout, jsi úplně jinej člověk.

Jak si se z toho dostal? Co tomu předcházelo? Jaké to při tom bylo?

Začínal jsem mít dost všech těch průšvihů, co se hromadily, už mi k tomu táhlo na 21, to by pak nebyla taková sranda. Matka mi až před rokem oznámila, že táta nezemřel při autonehodě, ale na předávkování. Nevim, proč mi to nemohla říct už dřív, ale to je jedno. Cítil jsem, že to stačí, mám před sebou celej život a pohnojil jsem si ho hned ze začátku. Přihlásil jsem se na detox (dlouze se nadechne). Bylo to vážně peklo na zemi, bylo to strašný! Nejhorší byly první dny, pak už jsem měl jen deprese a celkově jsem se uzavřel do sebe. Začal jsem k tomu ale běhat a jíst zdravě, to se snažím doteď. Nicméně tímhle fakt nikomu nedoporučuju projít, vůbec to kdy začít; jak už třeba kvůli tomu léčebnému procesu, tak hlavně proto, že jsem takhle ztratil možnost dělat v životě, co jsem opravdu chtěl – já jsem hrozně chtěl učit dějepis, už od střední. Namísto toho buďto roznášim debilní pizzy nebo pomáhám v autodílně.

Bojíš se, že do toho spadneš znova?

Víc se sobě věnuju, mám koníčky, třeba si kreslím a tak, mám ta protidrogová sezení, chodím běhat... kamarádi mi sice nějak prořídli, protože všichni společně ještě někde drogy berou. Alespoň teď vidím, kdo všechno je můj pravý přítel, který mě ve správnym rozhodnutí podrží. Bydlím ale v hodně malym městě, takže toho, že v tom budu zas, se celkem bojím; všichni se tu známe, můj bejvalej dodavatel bydlí ve vedlejším bloku, hrozně lehce se tu začneš nudit a tak, prostě se bojím, že to začne od začátku.

Jaké je tvoje poselství pro lidi, co si s drogami zahrávají?

NEDĚLEJTE TO! (zasměje se) Ne vážně, přišel bych k nim a zařval přímo do očí. Ono je to totiž ze začátku děsně cool a přiznejme si, všechno tohle, co jsem dělal já nebo co by dělali oni, ať o samotě nebo s kamarády, je ze začátku jen nějaká naše „strašně hustá“ póza, časem se z toho ale stane opravdová závislost, a pak už to přináší jen čiré zlo. Opravdu, ztratíš tím víc, než si myslíš.