Líčení zimní přírody

Odpoledne jsem se vydal do lesa, krásně pokrytého běloučkým sněhem. Působil tak tajemně, nikde ani noha, jen já a les. Šel jsem dál, hlouběji a hlouběji. Stromy se ohýbaly ve větru ledovém. Vítr přinášel více a více sněhu, každým krokem byl větší chlad a mráz. Zvířata se ukryla do nor, kde jim bylo teploučko. Já šel stále dál a přemýšlel o té krásné ledové zimě, která mě celou dobu doprovázela. Myslel jsem na to, až budu konečně doma, v teple, u krbu, pít teplý čaj a jíst cukroví. Nevěděl jsem jestli mám jít dál, či pokračovat v cestě. Už se stmívalo. Viděl jsem jen stromy, už jsem pomalu neviděl ani na cestu. Zima byla čím dál tím větší. V tu chvíli jsem zapomněl, kde jsem. Zastavil jsem se, slyšel jsem jen vítr. Měl jsem strach, celý jsem se třásl. Byl jsem ztracen. Rozhlížel jsem se kolem sebe, když jsem v tu chvíli zahlídl velký, mohutný strom, u kterého jsem si v létě hrával s kamarády. Věděl jsem, že kousek odtamtud je srub, malý, ale útulný, s teplým krbem a příjemným posezením. Do těla mi vstoupil příjemný pocit, i přes tu velkou zimu jsem cítil teplo, Rozběhl jsem se ke srubu, zaťukal na dveře. Otevřel mi starší pán, pustil mě dovnitř. Ani nevíte, jak to bylo úžasný. V místnosti s krbem to vonělo teplým čajem a cukrovím, posadil jsem se do křesla. Za necelou chvilku jsem v tom křesle usnul s líbivým pocitem spokojenosti.