Líčení zimní přírody

Procházím se zasněženou lesní cestičkou, kolem mě je úplné ticho, jediné co je slyšet, je ohýbání stromů v zimním vánku a mé našlapování v husté zimní peřině. Občas zaslechnu kouzelnou píseň ptáků, co neodletěli do teplých krajin. V jejich písni je slyšet velká starost. Snažím se jim naslouchat, ale to už se mi ztratí hluboko v lese a já už je neslyším. Najednou začnu vnímat stromy, každý z nich je oblečen do bílého zimního kabátku, když na ně malý svit slunce posvítí, uvidíte úplnou nádheru v podobě třpytícího se sněhu. Pokračuji dál, cesta mě dovedla až na křižovatku, ale já stále kráčím rovně, rovně přímo za nosem. Vločky se začaly snášet k zemi mnohem pomaleji, slunce, které já tak moc miluji, se schovalo v šeru lesa a mně se zastesklo. Chybí mi to krásné léto, ta žlutá koule na nebi, průzračně blyštivá voda v bazénu, ty zlaté paprsky, které by ozářily můj obličej, chybí mi teplo, chybí mi léto. Náhle přestanu snít, pokračuji dál v cestě a prodírám se křovisky, z kterých visí jen zmrzlé rampouchy a bitím o sebe vytvářejí působivou zvonkohru. Jsem na konci, na konci cesty, zastavím se a s úžasem jen žasnu. Naskytl se mi neuvěřitelný pohled. Pohled na celé rozsvícené město, každý z domů svítil, jako světluška z té výšky byl i tak malý, všechny domy byly pokryté tím zimním pláštěm, nemohla jsem spustit oči, ale v tu ránu se ozvala myšlenka, že je čas jít domů. Ruce už mě dost zábly, v lese byla tma jako v pytli, na krok vidět nebylo a čas stále tlačil a tlačil. Proto nastala chvíle se rozloučit, rozloučit se s přírodou, tichem, klidem a i s tím krásným pohledem. Příroda i celý les se semnou loučí, uzavírá se, a pomalu se ukládá ke spánku a usíná a usíná.

Text: Vlastní tvorba