Den v arabském

Při své návštěvě Egypta jsem si koupil kompletní arabský oděv – šedý hábit (džalábíja), šátek na hlavu (gutra/arafát) a upevňovací kruh, rovněž na hlavu (aghal). Od mé návštěvy mi toto oblečení nečinně leželo ve skříni, tak jsem se jednoho dne rozhodl, že si je vezmu do školy a budu sledovat reakce kolemjdoucích. Část mých spolužáků mě do toho dokonce ještě burcovala, takže moje rozhodnutí bylo konečné.

V pondělí jsem přišel ještě v běžném evropském oděvu, ale již před první hodinou jsem se převlékl. Když mě viděli spolužáci, někteří se smáli, jiní se ptali, zda jsem konvertoval na islám a někteří si mě fotili. Abych efekt dovršil, vzal jsem si také Korán v arabštině. Když mě spatřil učitel, ptal se, jestli jsem jel v tom i v tramvaji. Když jsem řekl, že ne, řekl mi, že jsem srab a že odpoledne musím v džalábiji jet až domů. Ostatní učitelé se poté ptali, co to je, proč jsem se tak oblékl apod. Odpovídal jsem, že se jedná o sociální experiment. Pár učitelů na to odvětilo, že mi to sluší, jedna učitelka se dokonce ptala, zda jsem zahraniční návštěva, na to jsem řekl, že jsem saúdský král…

Původně jsem chtěl být oblečen v tomto šatu jen první čtyři hodiny, na prosby spolužáků jsem však pokračoval v džalábiji i na oběd. Na schodech mi menší děti uhýbaly, snad se bály? Bylo vidět, že strach z islamistů je rozšířený. Ty samé děti pak (již z dálky) pokřikovaly Allahu Akbar! S tím jsem se setkal v poměrně hojném počtu. Jiní zrychlili ve svém kroku a pádili pryč ode mne, ostatní si něco pošeptávali a rádoby nenápadně si na mne ukazovali. Téměř vždy jsem jim zamával, oni se na oplátku rozpačitě usmáli.

(druhou část postřehů si přečtěte v příštím čísle MS)