Vánoční příběh

Jednoho krásného zimního večera, noc před Vánoci jsem vyprávěl svým dětem o mé podivuhodné noci. Všichni děti si posedaly kolem mě a začal jsem vyprávět. Můj příběh začínal tím, že jsme se s mými kamarády sešli, když už všichni spali, dole u rybníka za seníkem a šli jsme po stopách Ježíška. Prošli jsme celou naší vesnici, ale na Ježíška jsme nenarazili. Ve chvíli, když jsme byli unaveni, tak jsme si sedli pod vrbu a vyhlíželi. Po pár minutách jsme pomalu všichni usínali, když v tu ránu jsme uslyšeli jakési zvuky, jakoby někdo přistál na zemi a cinkal rolničkami. No obloze se rozzářila jasná hvězda. Okamžitě jsme vyskočili z polospánku a běželi jsme před seník, kde jsme ty zvuky uslyšeli. Štěstím bez sebe jsme přiběhli na místo, ale ta radost z nás hned spadla, místo Ježíška jsme na místě viděli pouze seno pro zvířata. Všichni jsme se rozesmutnili a chtěli jsme to vzdát a jít se na zítřejší den pořádně vyspat, když v tu ránu jakoby nás ta jasná hvězda uslyšela a dala nám znamení, posvítila nám na odlehlé místo vedle seníku. Hned jsme se tam rozeběhli. Nikdo nevěřil svým vlastním očím. Viděli jsme krásné dřevěné sáně v zápřahu hnědých urostlých sobů. Sotva než jsme se rozkoukali všechno bylo pryč. V tu noc jsme zažili něco neuvěřitelného. Nyní už můžeme s mými kamarády na tuto noc jen vzpomínat. V tu dobu, když jsem příběh dokončil jsem koukal na ty děti, které už spaly a uvědomil jsem si jednu věc. Někdy mi přijde líto, že už nejsem dítě a nedovedu se tak bezstarostně radovat z Vánoc. Ale věřím, že nic z té krásy mého dětství nepřišlo nazmar, a vypravuji dál svým dětem o té podivuhodné noci- a ony to jednou budou vypravovat svým dětem, stále dál, pořád, bez konce, bez konce…