foto: Eva Baťová

Předvečer Páně: a Creative Hill story

22. prosinec 2016 - 7:55

Je mínus dvacet stupňů. Stojíme na zastávce a klepeme kosu během čekání na autobus. Nechápeme, jak může tahkle mrznout, a nadáváme na zpoždění hromadné dopravy.

8:15

Přijíždíme k zastávce Filmové ateliéry. Oproti Zlínu přibylo dobrých dvacet centimetrů sněhu. Tak tak stíháme dojít včas do školy.

8:25

Třídní nám oznamuje, že se výlet ruší a zbytek dne strávíme hraním společenských her. Spustila se neskutečná vánice.

13:35

Odcházíme do šaten. Nemůžeme otevřít dveře. Jsou zapadané sněhem. Jsme uvízlí ve škole. Petr to jde nahlásit učitelce. Už se nevrátil...

1. ročník mediální tvorby zůstal uvízlý ve škole. Všechny ostatní třídy odešly domů dřív, včetně jejich ředitelky, uklízeček a třídní, která náhle zmizela. Signál nebyl. Wi-Fi přestalo fungovat. Topení zůstalo vypnuté.

Mráz nám leze pod kůži. Jsme nuceni se k sobě přibližovat a tulit se. Někteří po těch dvou dnech neskutečně smrdí. Je ale velká zima na to, abychom si mohli na cokoliv stěžovat.

,,Kolik je hodin,‘‘ zeptala se Kristýna.

,,17:56,‘‘ vydrkotal ze sebe Radim. ,,Závidím jim teplo kinosálu.‘‘

,,Byli jsme pomalí. To místo si dobře střeží.

,,Musíme se smířit s Alfou.“ Radim nechápal, že je nikdo zvenčí nezačal hledat. Už přes dva dny se cítili jako v pasti. Kdy se něco stane?

,,V tuhle dobu bysme večeřeli. A rozbalovali dárky,‘‘ řekla zdrceně Kristýna. ,,Jdu jim říct, ať nás pustí. Třetí noc bys už nevydržel.“

Kristýna vyšla ze třídy. Šla po chodbě směrem do kinosálu. Taky jí byla zima, ale nějak by to přežila. Zato u Radima si nebyla jistá.

Na chodbě byla ještě větší tma než v Alfě. Několikrát se pokusila vytvořit světlo, ale poté, co jí došla baterka u mobilu, se orientovala pouze pomocí natažených paží. Přiblížila se k Zetě. Už chtěla klepat. Ale její vnitřní hlas jí říkal, ať počká. ,,Pustí nás tam a my se zahřejeme..jsou přece Vánoce,“ opakovala si pro sebe. ,,Musí si vzpomenout, že jsme byli přátelé. Jsme tu dva dny, nemohli se tak změnit.“

Náhle zaslechla jakési řinčení. Pocítila neobyčejné teplo. Ze dveří na konci chodby začala vycházet jemná červená zář.

,,Co se to děje?“ Záře nabývala na intenzitě. Poté opět ustoupila. Zaslechla další podivné zvuky, nyní vycházející přímo z těch dveří. Z druhé strany zaslechla opět řinčení něčeho železného. Vycházelo to z venku.

Přešla do jiné třídy a podívala se z okna. Nánosy sněhu byly téměř všude. Přesto se jí podařilo najít skulinku, přes kterou viděla část příjezdové cesty ke škole. ,,Někdo přijel!“ Srdce jí poskočilo. Přitiskla se ke sklu aby si rozšířila zorné pole. Slyšela kroky, jak duní ve sněhu. Poté to spatřila. Rohaté stvoření se přiblížilo ke vstupu do školy. Jeho tělo připomínalo kozla. Avšak bylo mnohem mohutnější. Tři metry vysoký rohatec se otočil na opačnou stranu, jakoby někoho hledal. Poté natočil hlavu zpátky směrem ke škole a zadíval se Kristýně přímo do očí.

Náhle zaslechla zvláštní zvuky výcházející odněkud z podzemí. Jakoby se pod školou něco probudilo. Dostala strach. Má se vrátit pro Radima?

Byla jí zima. Dostala nutkání přiblížit se k těm dvěřím na konci chodby. Ke dveřím, ze kterých vycházelo vytoužené teplo. Ale také nepřirozeně rudá záře.