english
foto: Anna TurečkováBabičko, vyprávěj o válce...
Jelikož o válce víme jen to, co jsme se naučili v dějepise, viděli ve filmu a dočetli se v knihách, poprosila jsem tedy někoho, kdo válku zažil - sice jako dítě, ale pamatuje si ji.
Tu hrůzu, strach a spoustu dalších otřesných věcí, ať nám o ní něco málo řekne z vlastní zkušenosti. Řekla jsem paní, které bylo 12 let, když válka skončila, aby se se mnou podělila o vzpomínky hezké i ošklivé.
První má otázka se týkala školní docházky - zajímalo mě, jestli se o válce chodilo do školy?
,,Nebylo to jednoduché. Všechno se nám změnilo, učili jsme se německy, museli jsme cvičit v karatoriu - to bylo cvičení místo tělocviku, byl zakázaný sokol. Ve škole jsme měli národní hosty Němce, škola pro nás byla zavřěná. Chodili jsme si pro úkoly do hospody, kde jsme se i učili - ve velkém sále, kde se před válkou pořádaly taneční zábavy, které Němci zakázali. V hospodě se netopilo, tak nám byla zima. Pára nám šla od úst, takže jsme tam nemohli dlouho pobývat."
Jaká byla vaše strava?
,,Naše strava byla velice jednoduchá. My jsme měli štěstí, že maminka byla šikovná a pekla chléb. Měli jsme malé hospodářství, sklízeli jsme ho, a otec s babičkou chodili v noci do mlýna k mlynářovi, který jim dal mouku. Nosili ji na zádech. Bylo to složité období. Kdyby je Němci chytili, byl za to koncentrační tábor. Špatná, velice špatná, smutná doba to byla dlouhých 6 let. Chleba se pekl jedenkrát za čtrnáct dní. Jedli jsme ho mazaný kunerolem - to bylo místo másla umělý tuk. Maminka vždycky dělala něco jako džem z červené řepy. K obědu se vařila většinou jídla z brambor - škubánky, brambory se zelím. Šťouchané maso bylo jen v neděli jednou za týden. Byl přidělovací systém, a protože tatínka brali jako samozásobitele, tak jsme si museli všechno vypěstovat sami. Maminka hodně pekla lívance, v neděli buchty. Vždycky se snažila pro nás udělat, co mohla. Nebylo to v té hnusné válečné době jednoduché. Prostě nebyla žádná svoboda. Gestapáci byli postrach nás všech."
Co byste mi ještě mohla o tomto období říct?
,,Němci zavedli povinné dodávky obilí, soupis hospodářských zvířat, drůbeže a chodily kontroly. Nikdo nesměl nic zatajit, byl za to kriminál. Kolikrát ani nebylo žádné obilí pro domácnost. Musela se zakrývat okna. Nikdy bych nechtěla, abych se někdy musela takové smutné doby dožít. Mého strýce odvedlo gestapo za to, že se ukrýval, aby nemusel do Rajchu. Byl zavřený na Pankráci, kde měl být popraven. Měl ortel na 5.května 1945, zachránilo ho Pražské povstání a Němci již nestačili odsouzené popravit. Strýcův trest odnesla moje babička, která si vzala život, utopila se. Konec války byl strastiplný, protože Němci postupovali od Benešova přes Sedlčany na Příbram a vesnice okolo Vltavy se vyklidily na samoty. U nás byla plná stodola lidí z Nečíně. Počasí bylo velmi špatné, pršelo, byla zima. Němci řádili a zabíjeli, ve vesnici zabili 3 muže, kteří tam zůstali na hlídce. Když skončilo Pražské povstání, u nás se ještě bojovalo u Dubence, kde boje skončily 9.května 1945."