zdroj: http://www.shutterstock.com/

Netradiční rozhovor, část druhá

 

Kde jste na to bral peníze?

Rezervy, který jsem měl uschovaný, jsem do tý doby už skoro stihnul propít. Takže ten zbytek, no a pak jsem si prostě začal půjčovat.

Kde například?

Třeba u toho kámoše, co mě do toho vlastně zatáhnul... Chodili jsme pak už opravdu každej večer, takže ty prachy tam lítaly strašně rychle.

Co na to říkala manželka?

Tak to bych ti nepřál slyšet (zasměje se). Jak ta na mě ječela, když jsem se ráno vrátil bez koruny v kapse a nametenej.

Když už to trvalo delší dobu, nechtěla například, abyste se šel léčit?

Ale to víš, že jo. Taky mi to říkala prakticky pořád, ale závislák si nepřipustí, že má nějakej problém, že jo.

Teď už ale víte, že jste ho měl, ne?

Kdyby jenom problém. To byl doslova průser. Už jsem si nepůjčoval jen od toho jednoho kamaráda, ale chodil jsem snad za všema známejma.

A ti vám půjčovali?

Ze začátku docela ochotně, samozřejmě jsem jim neřekl, že to mám pro forbesy. Věděli, že jsem už delší dobu bez práce, a tak mi chtěli prostě pomoct. A já samozřejmě sliboval, že jim to brzo vrátím, hned jak si něco najdu.

Pořád jste věřil tomu, že se to podaří?

Jasně, že ne. Ani jsem už nic nehledal. Celej den jsem trávil v hospodě, buď s kamarádem alkoholem, nebo automatem.

Jak to tedy bylo dál?

Jednoduchý. Postupně jsem do těch blbejch beden strkal čím dál tím víc, z mejch rezerv nezůstalo už vůbec nic a netrvalo to dlouho a odešla ode mě i manželka.

Říkáte to s takovým klidem. To vám to ani trochu nevadilo?

Co bys řekl? (zasměje se) V takovýmhle stavu už člověka zajímá jenom jediný. A asi ti dojde, že manželka to fakt nebyla. Navíc jsem to zjistil až po několika dnech, co jsem nebyl doma.

Za celou dobu jste se vůbec nezmínil třeba o dětech? Měli jste s manželkou vůbec nějaké?

Jasně, že jo. Jednoho kluka, Radka. Ale ten už měl tehdy svoje vlastní starosti než fotra alkoholika, žil se svojí holkou někde mimo Prahu. Pak se to sice dozvěděl, chtěl mi dokonce pomoct. Nebyl jako jeho matka, která si hned doběhla za právníkem a požádala si o rozvod.

Dorazil jste k němu vůbec?

Tak v to ani nedoufej.

Zůstal jste tedy bez manželky. Jak jste si vedl takhle o samotě?

Hele mně to bylo asi tak nějak jedno. Nebo mi možná bylo dokonce líp. Nemusel jsem poslouchat žádný řeči, když jsem přišel ožralej domů, nikdo mi nenadával, neurážel mě... V klidu jsem si mohl koupit nějakou flašku a vypít si ji hezky doma.

Tohle ale přeci nemohlo dlouho vydržet, ne?

No, to bohužel ne. Bylo taky potřeba například platit nájem, protože ten byt nebyl náš, všemožný účty, že jo... A jelikož jsem si musel vybrat mezi tímhle a svejma kámošema, tenkrát to pro mě bylo dost jasný.

Takže jste se doslova vykašlal na povinné platby?

Jo. Prostě jsem to neplatil, na upomínky jsem kašlal, když to vypli, tak jsem se holt třeba nekoukal na televizi... Prostě mi to bylo fuk. Hlavně že mi zůstávala nějaká ta koruna na chlast.

A díky tomuhle jste pak i skončil definitivně bez střechy nad hlavou?

Tos trefil. Prostě jednoho dne přišli a z toho bytu mě vykopli. Že prej když neplatím, tak tam bydlet nebudu.

Stále mě ale překvapuje, s jak velkým klidem to říkáte.

Hele, co bylo, bylo. Stejně s tím nic nenadělám a upřímně, pokazil jsem si ten život sám. Teďka je mi pětašedesát a místo toho, abych si užíval klidnej důchod s vnoučatama, tak musím šmejdit po popelnicích a somrovat peníze aspoň na nějaký jídlo...

A ideálně aby bylo i na nějaké to pití, že?

To je dost blbá otázka.

Kdybyste potkal Standu z roku 97, měl byste něco, co byste mu rád sdělil?

Aby radši poslouchal krákání svý starý, než skončil takhle...

Dál už pan Stanislav mluvit nechtěl. Myslím si, že i tak mi toho ale řekl dost. Po tomhle rozhovoru jsem ho u popelnic viděl i další den. Nijak se ke mně však už neměl. Podle jeho výrazu se zlobil sám na sebe, že se svěřoval nějakému studentovi se svým poměrně smutným životním příběhem. Jak ale sám přiznal, velký podíl na svém osudu má i on sám.