"Samet" I.

 

Chtěly bychom se Tě zeptat, jako pamětníka Sametové revoluce, na několik otázek ohledně podzimu 1989. A i na další věci, které pak následovaly. Jako první je důležité zmínit, kolik ti v době Sametové revoluce bylo let.

Bylo mi čerstvě 14 let a chodila jsem do 8. třídy základní školy.

Kde jsi v době Sametové revoluce bydlela a byla jsi ve středu jejího začátku?

Bydleli jsme v Praze, takže jsem byla vlastně přímo ve středu dění. Ale přímo toho 17. listopadu jsem byla se třídou ve škole v přírodě na Zemplínské Šíravě, což je na Slovensku. Takže vlastně o veškerých těch událostech jsme se dozvěděli, až když jsme se vrátili, a to bylo pár dní po 17. listopadu.

Zapojila ses nějak do Sametové revoluce a pokud ano, tak kdy přesně?

Samozřejmě zapojila. Hned když jsme se vrátili, sledovala jsem s rodiči všechno to dění okolo, hodně jsme sledovali televizi. Když byla vyhlášena nějaká demonstrace, tak jsme se některé i účastnili. Někdy jsem se účastnila s rodiči a pak později sama se spolužáky, protože pak už se to zdálo víc bezpečné. Ze začátku se nevědělo, jestli to bude v pohodě, nebo jestli tam naběhne policie, tajná policie, STB, která na takových demonstracích předtím třeba stříkala na lidi z vodních děl, mlátila je, zatýkala. Stejně jako i toho 17. listopadu, to policajti zmlátili studenty, kteří slavili Den studentstva.

Ovlivnila tě Sametová revoluce nějak přímo, myslím tím tvoji osobu nebo i rodinu a jak?

Ovlivnila mě poměrně hodně. Můj děda, tvůj praděda, byl za války vojenský pilot a kamarádil se se spoustou letců, kteří létali v Anglii, takže to neměl za komunismu úplně jednoduché. Navíc moje teta, jeho dcera, utekla do Kanady. Samozřejmě, že jsme to měli všichni v papírech zapsané. A i když jsem se učila dobře, nebyla jsem sice úplně jedničkářka, ale učila jsem se dobře, tak mi výchovná poradkyně doporučila jít na učňák a bylo to hlavně asi právě z těchto důvodů. Nekoukalo se jenom na přijímačky a známky a na to, jak je kdo chytrý, ale koukalo se i na to, jestli jsou rodiče, prarodiče nebo někdo jiný z rodiny v komunistické straně. Naši příbuzní byli pryč a z rodiny v komunistické straně nikdo nebyl. Revoluce pro mě přišla jen tak tak, díky ní jsem mohla jít studovat na gymnázium.

Pamatuješ si, co se změnilo ve škole? Ještě když si chodila na základku, to znamená ten samý rok, co revoluce proběhla?

Přestali jsme oslovovat učitele soudružko a soudruhu, což některé učitele dost překvapilo a část z nás taky. Hlavně, když s tím přišli spolužáci poprvé. Pak nám zrušili ruštinu a místo toho jsme měli angličtinu. Ta ruština se klasifikovala v prvním pololetí a v druhém už byla klasifikovaná angličtina. Ale dějepis a občanku nám neklasifikovali vůbec, už ani v prvním pololetí ne.

Ty jsi šla hned další rok na střední, pamatuješ si, jak to probíhalo?

Bylo to všechno takové divoké, jiné, narychlo. Nebyly žádné přijímačky od Cermatu, každá škola si dělala svoje vlastní. V tomhle bych řekla, že to bylo lepší než dnes, protože každá škola si do přijímaček dala to, co požadovala zrovna ona. Mohla jsi se přihlásit na tolik škol, na kolik jsi chtěla. Někteří moji spolužáci, kteří se nedostali na žádnou školu, mohli jít do devítky, ale zároveň nemuseli. Bylo to takové mezidobí, vlastně měli dvě šance dostat se na školu, protože mohli jít ještě do devítky a tím pádem se dál připravovat na přijímačky. Do té doby totiž devítka vůbec neexistovala. Pak byla pár let možnost jít do devítky, nebo nejít. Pak už byla povinná. Díky tomu, že tam byl mezikrok, osmička a devítka naráz, tak nebyl vynechaný žádný prvák, protože kdyby se zavedlo rovnou, že všichni půjdou do devítky, tak by na středních školách jeden rok nikdo nešel do prváku. Ale tím, že chodila na střední část studentů z osmičky a část z devítky, tak takový problém nevznikl. Proč ale vlastně zavedli devátou třídu, to nevím, možná to souviselo se změnou osnov s ohledem na revoluci.

Co se ti vlastně vybaví, když se řekne Sametová revoluce.

Máma Kačky: V první řadě se mi vybaví zima. Když se chodilo na demonstrace, tak bylo hodně chladno, což nebylo nic moc příjemného. Sice tam bylo hodně lidí a říká se, že hodně lidí dělá teplo, ale mně tedy teplo nebylo. Potom mi jako dítěti utkvělo v paměti, že se skandovalo úplně na všechno. Takže když se něco stalo a konferenciér, nebo jak se mu říkalo, zahlásil, že děkuje, že sanitka bez problémů projela, tak všichni skandovali: „Rádo se stalo, rádo se stalo!“ Taky se mi vybaví cinkání klíčů, véčko z prstů a různé slogany. Jako třeba „Jakeše do koše“, ten se nám hrozně líbil, protože se nám to, jako puberťákům, zdálo vtipné. Pak se mi vybaví hnutí Občanské fórum, Václav Klaus a Václav Havel a další. Dál zpěváci Kryl a Kubišová, což byli zpěváci, kteří nesměli zpívat. Já je měla ráda a tajně jsem je poslouchala, a najednou normálně vystupovali na Václavském náměstí. Ještě si vybavím, že jsme nosili na bundách stužku, trikolóru a pak později i odznaky Občanského fóra.

Mohlo se stát, že 17. listopadu byl někdo napadaný policií omylem? Že člověk jen procházel, nešel demonstrovat?

Určitě se to mohlo stát a pravděpodobně se to i stalo, protože ty policejní sbory udělaly takový koridor, zavřely všechny postranní ulice na Národní Třídě a nechaly otevřený jen jediný podchod. Kolem ale stáli ti policisté a mlátili tam hlava nehlava všechny, kteří chtěli pryč. Lidé potom utíkali i do okolních domů, kde je jejich obyvatelé sami schovávali.

Myslíš, že 17. listopadu demonstrovali jen studenti?

Nemyslím si, že tam byli jenom studenti. Nejspíš tam byla i příslušníci tajné policie, ti tam bývali vždycky, infiltrovali se mezi ty studenty. Jinak to byla studentská demonstrace, ale byli tam určitě i starší lidé, kteří nebyli spokojeni s režimem.

Pamatuješ si, jestli se po revoluci nějak výrazně změnilo televizní vysílání a hudba?

Samozřejmě, že změnilo. Začali se poslouchat písničky ze západu, takže víc písničky v angličtině. Do té doby zakázaní čeští zpěváci mohli svobodně vystupovat. Stejně tak se směly poslouchat do té doby zakázané české písničky. Později začali dávat hodně amerických seriálů, jako třeba Beverly Hills 90210. Začali dávat české filmy, které byly předtím zakázané. A do televize přišly soukromé kanály, předtím byla jenom jednička a dvojka. A třeba v televizních zprávách konečně říkali pravdu, mluvili o všem. I o tom, jak ve světě reagují na ty události u nás.

Takže o nekomunistických zemích předtím nemluvili, jako třeba o Americe, a dalších?

No mluvili, něco málo. To i oni asi museli mluvit o tom, co se děje ve světě. Akorát se o těch zemích většinou nemluvilo v dobrém.

Věřila jsi, že revoluce bude úspěšná, pomůže zemi, nebo jsi se bála, že to tak nedopadne?

Nevím. Nevím, v tomhle věku to člověk úplně tak neřeší. I když jsem věděla, že se tady dějí ne úplně dobré věci, tak jsem do toho zase úplně zasvěcená nebyla. Takže jsem se vlastně asi nebála, ale myslím, že třeba moji rodiče, kteří byli znalí věci, se přece jen trošku báli, hlavně ze začátku. Později už to bylo tak velké, tak rozjeté, a tak medializované, že si myslím, že se už nikdo nebál. To už vlastně všichni věřili, že to dopadne dobře.

Je tu něco, co bys vzkázala svému mladšímu já?

Netuším, já bych asi neudělala nic jinak. Akorát kdybych věděla, co vím teď, tak bych asi vzkázala, že pozor na to, kam se to zvrtne. Dala bych pozor na to, kam se ta demokracie bude ubírat, jakým směrem.

Dopadlo to za tebe dobře?

Určitě. Byla to cesta ke svobodě. Ale dneska už si nejsem úplně jistá, že se všechno ubíralo tím směrem, co jsme si představovali. Mysleli jsme si, že to bude všechno super, a ono to tak v podstatě bylo. Na jednu stranu bylo všechno takové uvolněné, třeba když jsem byla na střední škole, bylo strašně moc různých rockových klubů, což předtím vůbec nesmělo být. A najednou jsem mohla i jezdit do zahraničí se svým házenkářským týmem, což jsme předtím nemohly. A teď jsme se bez problémů podívaly do Francie, Dánska a dalších zemí. Celkově se konečně mohlo cestovat, říkat pravda, zpívat všechno a tak dál. Prostě jsme měli pocit, že najednou můžeme všechno. Na druhou stranu začaly ale nechvalně proslulé, divoké devadesátky. Ale to už je zase jiný příběh.

Děkujeme ti za odpovědi, a především za tvůj čas.