Téma duševního zdraví se začíná dostávat do popředí, říká Klára Laurenčíková. Autor: Archiv

Škola jako bezpečné místo. Může pomoct, když dítě není šťastné

 

Škola by neměla být jen místem vzdělávání. Může být i bezpečným místem pro ty, jejichž život mimo školu není jednoduchý. „Musíme si uvědomit, že škola je pro některé děti možná to jediné bezpečné místo, kde mohou povolit a vyjevit, co mají v sobě natlakované z rodiny,“ říká Klára Laurenčíková, předsedkyně Vládního výboru pro práva dítěte a taky šéfka České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání.

Text: BARBORA POSTRÁNECKÁ

Jak se dříve řešila problematika žáků, kteří se nějak vymykají svým chováním?

Téma podpory dětí, které mají nějaké problémy, je dlouhodobě urgentní a neošetřené. Ve školském segmentu se o tomto tématu dříve nemluvilo do hloubky a v souvislostech, často se nálepkovalo: tohle dítě má ADHD, tohle dítě je zlobivé.

A nehledala se hlubší příčina…

Chyběla hlubší znalost, zejména odkud dítě pochází, jaké jsou kompetence jeho rodičů a zda nemají problémy typu extrémní chudoba, bytová nestabilita, časté stěhování, domácí násilí, závislost, duševní onemocnění. To všechno jsou věci, které jsou velmi často důvodem, proč je pak dítě ve škole vnímané jako takzvaně problémové nebo zlobivé.

Škola by ale přitom mohla být místem, které může problém zachytit, a dítěti, potažmo celé rodině, pomoct.

Ano, a tak to taky na řadě škol v zahraničí opravdu chodí. Škola tam sama sebe vnímá jako pilíř určité prevence. Je to místo, kde je možné si včas všimnout, že dítě neprospívá, potřebuje podporu a pomoc.

Pokud jde o řešení, narážíme tu na to, že se problém odehrává ve škole, ale zároveň je to problém, který spadá do gesce jiného resortu, ministerstva práce a sociálních věcí, či třeba zdravotnictví?

Je pravda, že u nás je systém podpory ohrožených dětí a obecně ochrany práv dětí roztříštěný mezi mnoho ministerstev a dlouhou dobu tu byla tendence dívat se na problémy vždy jen působností jednoho resortu. Na půdě škol se tedy řešilo zejména vzdělávání a vzdělávací úspěchy a neúspěchy. A pokud se dítě, respektive jeho rodina, ocitlo v problémech sociálního charakteru, škola měla pocit, že už jí nepřísluší do toho vstupovat.

A v tom je nyní nějaký posun?

Tuto roztříštěnost se nyní daří překonávat. Do schválené vzdělávací politiky Strategie 2030+ se podařilo dostat téma podpory dětského duševního zdraví. Je tam jasně napsané, že škola je důležitou institucí, která si může včas všimnout ohroženého dítěte. Její rolí je všímat si těchto věcí a podpořit dítě, které něčím problematickým prochází. A taky má škola vytvářet prostředí, které bude bezpečné a bude podporovat dětské duševní zdraví. Zároveň se toto téma řeší i ve schváleném Akčním plánu duševního zdraví.

Jak konkrétně?

Jeden ze společných úkolů pro resorty školství, zdravotnictví, práce a sociálních věcí, a vnitra bylo vypracovat indikátory včasné identifikace akutního ohrožení dítěte, což se podařilo. Vytvořili ho experti na dětské duševní zdraví a krizovou intervenci společně s experty ze státní správy a pod koordinací České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání. Rada vlády pro duševní zdraví to pak na začátku loňského léta schválila.

Máte na mysli kartu KID?

Ano, karta KID, což znamená kooperace, identifikace, důvěra. Je to jednoduchý soubor indikátorů, čeho si všímat, když jsme policisté, zdravotníci, učitelé či sociální pracovníci. Pokud signály zachytíme, tak pak je v kartě napsané, co máme dělat, s kým se propojit. To je velmi důležité, protože když analyzujeme různé tragické příběhy týraných dětí, tak častokrát v těch příbězích vidíme mnoho promarněných příležitostí. Sice si třeba někdo něčeho všiml, ale nebyl schopen zareagovat, nebo se v situaci nezorientoval a nevěděl, na koho se obrátit, a tak neudělal nic, nebo udělal něco chaotického. V zahraničí používají ještě jeden zajímavý nástroj.

Jaký?

Nadresortní nezávislý expertní vyšetřovací orgán, který analyzuje například úmrtí žáka ve škole. Ale neanalyzuje se to ve smyslu trestního práva a hledání viníka, ale ve smyslu zmapování, kde konkrétně selhal systém a zda si někdo mohl něčeho všimnout a mohl zasáhnout, ale nestalo se tak. A zároveň se řeší, jak nastavit opatření, aby se takový příběh příště neopakoval. Konkrétně se zkoumá, zda a jak mohl zasáhnout dětský lékař, škola či školka nebo OSPOD.

Co dalšího je potřeba změnit, abychom ohroženým dětem dokázali efektivně pomoc?

Určitě je třeba zakotvit školské poradenské profese a jejich financování trvale a udržitelně. Jednoduše řečeno, aby na ně šly do škol ze státní kasy peníze fixně. Aby ředitel věděl, že na určitý počet žáků má nárok na psychologa či speciálního pedagoga. K tomu ale zároveň stále musí platit paragraf 16 školského zákona a žák měl nárok na individualizované podpůrné opatření, pokud ho potřebuje. A ještě jedna věc je důležitá.

Jaká?

Je třeba mluvit o indexovém financování, které by do budoucna vyšším normativem podpořilo školy, které se nacházejí ve velmi deprivovaných zónách a kde třeba 90 procent žáků vstupuje do vzdělávání se zátěží, jako je násilí přítomné v rodinách, fyzické trestání, častější závislost jednoho nebo obou rodičů, velká chudoba, časté stěhování. Tyto školy nemají možnost dobře ošetřit všechny potřeby takto zatížených dětí, které jsou často emočně nestabilní, traumatizované, mají problémy se soustředit, mohou být agresivní. Pro učitele je pak skoro nemožné je učit. A pak vidíme frustraci na obou stranách – na straně dětí i pedagogů.

Vy s takovými učiteli přicházíte do kontaktu, co jim říkáte?

Snažíme se jim říkat, že mají mít vysoká očekávání a věřit, že mohou děti někam posunout. Zároveň jim ale říkáme, že chápeme, že pokud budou chybět peníze na odbornou pomoc, kdy by se s dítětem pracovalo na tom, aby nebylo ve stresu a aby dokázalo zvládnout napětí a své emoce, tak je skoro nemožné rozvíjet děti v rámci akademických znalostí a dovedností. Navíc je třeba si uvědomit, že učitelé v těchto školách jsou extrémně ohroženi syndromem vyhoření.

Existují nástroje či školení, kde se takovým dovednostem může učitel či speciální pedagog, psycholog či asistent naučit a používat je pak ve třídě?

Existují, ale je jich málo, nástrojů i školení. Mluvíme o dovednostech jako krizová komunikace, podpora v seberegulaci, ovládání agrese či různé deeskalační techniky, tedy jak zvládnout situaci, když se někdo ve třídě dostává do afektu. Musíme si uvědomit, že škola je pro některé děti možná jediné bezpečné místo, kde mohou povolit a vyjevit, co v sobě mají natlakované z rodiny. A my bohužel nejsme úplně připravení s tím pracovat. Navíc pandemie všechno ještě zhoršila, protože v rodinách mnohdy napětí a problémy eskalovaly, a to se nyní přenáší do škol, kde se od září stále častěji objevují různé konflikty, problémy, krizové situace, někdy i fatální. Mnohdy pak zjišťujeme, že se to třeba stalo i kvůli tlaku, který vyvíjel učitel, a to nikoli ve špatné víře, ale protože nevěděl, jak jinak dítě přimět k aktivitě. A pak se někdy taky stává, že když žák vybuchne, volí se metoda velmi rizikového přístupu, například že se zalehne nebo zamkne do místnosti, volá se policie. Častokrát jsou to zbytečně vyhrocené dramatické a traumatické situace – pro to konkrétní dítě, spolužáky i samotného učitele.

Není třeba nabídnout nějakou záchrannou síť, aby se školy mohly snadno obrátit někam pro pomoc?

Ano. Je třeba, aby například existovala nějaká jednoduchá aplikace, kde by si školy našly možnosti pomoci v jejich kraji. Zároveň je třeba navýšit počty dětských psychologů a dětských psychiatrů, kterých je dlouhodobě nedostatek. Potřebujeme navýšit i počet stacionářů pro děti a adolescenty s psychiatrickými potížemi a v neposlední řadě navyšovat dostupnost služeb pro zvlášť zranitelné rodiny. To se stále hodně podceňuje, přitom řadu problémů lze ošetřit včas a v zárodku přímo v rodině.

Nestálo by za to o duševním zdraví mluvit i se samotnými dětmi?

Určitě. Usilujeme o to, aby byla do RVP zakotvena socio-emoční výchova a aby se duševní gramotnost stala jednou z klíčových priorit školského segmentu. Posilování psychické odolnosti, zvládaní stresu a řešení krizových situací se ukazuje jako klíčový předpoklad spokojeného života. Do škol se dostávají skvělé a zajímavé programy zaměřené na zvládání agrese (Aggression Replacement Training) či programy zaměřené na rozvoj psychosociálních dovedností, jako jsou Zippiho a Jablíkovy kamarádi, Kočičí zahrada či Druhý krok.

Ilustrační foto. Autor: Pexels