českyDovolená v Jugošce, aneb co nás mohou naučit novodobé dějiny
Minulý týden jsme se tři studenti ze sexty A s paní profesorkou Vodičkovou účastnili týdenní studijní cesty na Balkán, do zemí bývalé Jugoslávie. Studijní cesta se jmenovala „Kam vede nacionalismus a extremismus“, s námi tam bylo tam asi 40 žáků z České Republiky a Slovenska. Na těchto místech se v devadesátých letech odehráli první ozbrojená konflikty od 2. světové války, a kde většina lidí, co potkáte na ulici, válku zažila a musela si projít šílenými věcmi.
Kratičký historický exkurz do bývalé Jugoslávie:
Před rozpadem Jugoslávie, v letech 1992 až 1995, se zde odehrálo několik masakrů, genocid a mnoha dalších zvěrstev, většinou kvůli potřebě vyhnat etnickou menšinu ze svého území, nebo naopak zabrat území země jiné. Země byla předtím sjednocena, a různá etnika (Srbové, bosenští Muslimové, Bosňáci, Chorvati..) zde žili v míru. Po smrti prezidenta Josipa Tita (1980) se nenávist mezi etniky znásobovala, až vyústila v krvavé konflikty. Došlo k tomu díky rostoucímu nacionalismu, extremismu, radikalizaci a potřebě expanze (např. snaha vytvořit Velké Srbsko a Velké Chorvatsko). Všechny tyto myšlenky, bohužel vedli obyvatele i armádu, k strašným věcem. Vyvražďovali celá města, lidé byli zavíráni do koncentračních táborů, mučeni, znásilňováni, vyhnáni z domovů a mnoho dalšího, a to všechno svými sousedy, s kterým ještě před pár lety žili v míru, ale najednou byli nenáviděni, jen kvůli etniku či náboženství.
Co je důležité si uvědomit je, že to nebyli jen Srbové, nemohli za to Chorvati, nerozpoutali to Bosňáci. Na všech stranách se děli strašné věci, a nejde za viníka označit celý národ/náboženskou skupinu/etnikum. To není správně, nikdy, stejně jako všichni Němci nebyl nacisté a muslim se nerovná terorista. Zločin nemá národnost, pouze konkrétní pachatele a viníky. Bohužel ale ani státy samotné dnes občas válku nevykládají dostatečně objektivně a nepřiznávají svůj podíl viny. Mnoho pachatelů nebylo potrestáno, někteří dokonce působí v politice či ve veřejném dění, a ti, co jsou v jedné zemi za vrahy a násilníky, v té sousední oslavují jako hrdinové.
Chci vědět víc!
Doporučuji ti, milý čtenáři, se o podobná témata zajímat, i pro mne to byl zlom a další poháněcí motor v mé zvídavosti. Zrovna o této problematice jsem četla například skvělou, ale drsnou a smutnou knihu „Jako bys jedla kámen“ která hovoří očima reportéra o hlavně ženské pozici po válce a depresi celé společnosti. Nebo knihu Vyšetřovatel, autorem je Vladimír Dzuro, Čech, který se po válce v mezinárodním tribunálu podílel na soudech válečných zločinců. Nebo dokument Death od Jugoslavia, který vše výborně historicky popisuje. Musím ale upozornit, že na to potřebujete silný žaludek, je to hodně emočně náročné téma.
Co se můžeme na Balkánu naučit?
Jedna z hlavních věcí je obezřetnost. To, že „nám se to stát nemůže“ „je to moc daleko“ jsou milné domněnky. Země bývalé Jugoslávie jsou blízko, jsou v Evropě a rodiče vám už alespoň jednou určitě řekli, že „pojedeme na dovolenou do Jugošky“.
Občanská angažovanost, zájem o dění v naší zemi i na světě, ostražitost před populismem, porušování ústavy (!), narušování demokracie, vybízení k násilí či k nenávisti je klíčová věc, která nás i jiné před tím, co se stalo na Balkáně, nebo i před jinými, menšími či většími hrozbami může ochránit. Proto je tak důležité mít kritické myšlení, chodit k volbám, nikdy se nepřestat ptát, a hlídat si svobodu. Jak jistě z historie už víme, není tak samozřejmá!