ilustrace: Šimková Hana absolvent

POPELNICE JSOU JEJICH SVĚT

Tahám za dveře. Nic. Že by tlačit? Určitě jsem přehlídla ten nápis, to se mi stává pořád. Sem. Tam. Rozdíl minimální. Jenže tady žádný nápis není. Vteřina. Dvě. Čekám. V hlavě mi pořád znějí hlasy okolí : „Můžou si za to sami! Nedotýkej se jich! Smrdí! Všichni fetujou! A jsou špinaví! Riskuješ!“...asi jsem nerozumná.

„Dobrý den!“ dveře centra pro mladé bezdomovce se otevřely a spolu s nimi jiný svět. Dělí mě od něj osm schodů. Šedá místnost. Oranžové židle. V rohu chleba, polívka. Naděje. Umělé stěny jsou polepené papíry s nápisy. S nápisy, které psal sám život.

„Ty jsi tu nová?“ zeptal se mě po dvou hodinách, které jsem strávila mezi lidmi bez domova, jeden z nich. Prima. Vypadám jako bezdomovec.

Čas tu má jiné hodnoty. „Jesli mám čas? Nemám někdy nic jinýho, ale času mám spoustu. Pořád. Každej den...“

Přemýšleli jste někdy, jaké to je žít na ulici?

„2,5 roku jsem byl závislej na heroinu, půl roku na perníku. Čtrnáct dní jsem byl zavřenej ve sklepě, kam mi kamarád nosil akorát jídlo. Byl jsem bez drog agresivní. Takhle mi pomoh‘ zbavit se závislosti. Nikdy jsem nežebral. To neni můj styl. Když jsem měl jít somrovat, cítil jsem se špatně. Já když nemám peníze, tak radši mít ty peníze nebudu,“ říká čtyřiadvacetiletý kluk s přezdívkou Kýbl.

„Nemáme kam jít. Nemáme co jíst. Asi ani nebudem.“

Jste dost mladý na to, abyste se ohli do popelnice, řekl jim jednou terénní pracovník. A tak se ohýbaj.

„Dyž mi bylo osmnáct, pustili mě z pasťáku. Neměl sem kam jít a dostal sem se na ulici. Mam bohatý rodiče, ale v osmi letech mě strčili do děckýho domova. Neberu je jako rodiče. Nic od nich nechci. Můžu mít lehkej život, ale já takovej život nechci. První zimu sem vůbec nevěděl, co dělat. Jed´ sem po čtrnácti dnech. Spal po popelnicích. Letos je to druhá zima. Spim v metru. Ale poprvý se mi daří líp. Mám kamarády. Neví, že žiju na ulici, mám čistý oblečení a meju se. Na jídlo si vydělávám sexem. Moje volba.“ Pepa, 19 let.

Stojím přede dveřmi, na místě, kde jsem stála před čtyřmi a půl hodinami. Odcházím. Moje plány, že dýl než hodinu tu nebudu, se rozplynuly. Stejně jako ty jejich. O šťastném životě, rodině. Bála jsem se, jak budou reagovat...že nepotkám nikoho, kdo si bude chtít povídat. Nakonec nevím, kdo o rozhovory stál víc. Mísila se v nich beznaděj, rezignace, hledání. Bludný kruh. Ale myslíte si, že jsou ponořeni do depresí? Někteří ano, do hlubokých, ale ne všichni. Že jsou na dně? Společnosti možná. Mají v sobě ale sílu a dokážou se povznést. Jestli se někdo umí smát, tak jsou to oni.

S mladou bezdomovkyní, od které mě dělí rok, jsme šly na kafe. Půlku rozhovoru jsme se prosmály a na to kafe mě pozvala. Někdy si říkám, že my, kteří máme všechno, často nedáme druhým nic. Když jsem jí poděkovala, řekla: „Za to se neděkuje, to se pamatuje.“

Jejich priority jsou úplně jiné. Je to moc odlišný svět. Ale narazila jsem v něm na neuvěřitelné lidi.

Doporučujeme:

K poskytování služeb a analýze návštěvnosti používáme na tomto webu soubory cookie. Procházením těchto stránek souhlasíte s použitím cookies.